Charles Wyplosz: Byl to "annus horibilis". Naděje svitne roku 2007

Rok 2005 byl pro Evropu v mnoha ohledech annus horibilis. Začal dobře, když španělští voliči schválili návrh ústavy Evropské unie, ale záhy poté ztrpkl, když jej francouzští a nizozemští voliči zavrhli. Tato referenda částečně odrážela nespokojenost s domácí politikou a částečně zklamání ze způsobu, jakým vlády přistupují k evropským záležitostem.

Válka přes La Manche

Také vlády promptně přispěly svou troškou do mlýna. Pár dní po referendech se nedokázaly dohodnout na rozpočtu EU na léta 2007 - 2013. Mezi francouzskými a britskými představiteli se přitom rozhořel vzrušený spor, který rozvrátil následný summit, než se Británie v červenci ujala šestiměsíčního rotujícího předsednictví EU.

Za normálních okolností využívají země předsednictví EU k tomu, aby prokázaly svou schopnost řešit problémy a posouvat unii vpřed. Británie však k počátku prosince setrvává v nečinnosti. Kromě toho, že pohřbila návrh ústavy, se také do značné míry vyhýbala rozpočtové otázce. Naděje, že se jí v letošním roce podaří dosáhnout schválení rozpočtu, jsou nepatrné, a pokud se tento spor brzy nevyřeší, unie nebude mít do roku 2007 provozní rozpočet.

A i kdyby byl rozpočet přijat, rakouské předsednictví, které začíná 1. ledna, rozhodně nebude mít nouzi o skličující záležitosti. Nejhlubším problémem je neschopnost Evropy růst rychlejším než hlemýždím tempem a poskytnout svým občanům pracovní místa.

Kolektivní spiklenectví

To se týká zejména "velké trojky" - Francie, Německa a Itálie -, která vytváří klíčovou část evropského HDP. Společnou reakcí přijatou v roce 2000 se stala Lisabonská strategie, jejímž cílem je vytvořit z EU do roku 2010 "nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější znalostní ekonomiku na světě". Realističtěji řečeno má poskytnout vládám pobídky k provedení reforem, které budou stimulovat hospodářský růst a produktivitu.

To znamená umlčet bezpočet zájmových skupin - od průmyslových lobby přes odbory až po zakořeněnou byrokracii -, které (zatím) úspěšně brání svá hájemství. Strategie je založena na "kolegiálním tlaku" - vlády jmenují a pranýřují své protějšky, které nečiní dostatečný pokrok. V praxi se však z kolegiálního tlaku stalo kolegiální spiklenectví.

Když se vedoucí představitelé členských zemí EU na jaře sešli, aby vyhodnotili dosavadní pokrok, s lítostí připustili, že cíl lisabonské strategie se pravděpodobně nepodaří naplnit. To nejlepší, co by nyní mohli učinit, by bylo odhodit masku strategie a pokračovat v řešení ostatních problémů. Hostitelem summitu z roku 2000 byl bohužel José Manuel Barroso, tehdejší premiér Portugalska a současný předseda Evropské komise, který na lisabonskou strategii vsadil své předsednictví. Očekávejme tedy, že bude její naplnění zoufale prosazovat.

Ubohá produktivita

Jednou z mála dobrých myšlenek obsažených v lisabonské strategii bylo odstranění bariér obchodu v oblasti služeb. Vnitroevropskou konkurenci ve službách svazuje nesčíslné množství národních předpisů, které například striktně vymezují podmínky, za nichž se člověk může stát kadeřníkem či instalatérem. Jedním z určujících rysů posledních desetiletí je prudké zvýšení produktivity v oblasti služeb v USA; v Evropě se nic takového nestalo. Hádejte proč.

Jelikož služby tvoří 70 procent evropského HDP, potenciální dopad zvýšené konkurence v této oblasti by byl značný. Odbourání ochrany je však vždy politicky obtížné. Evropská komise předložila svůj návrh v roce 2005 - právě když byla k hlasování předkládána ústava. Není tedy překvapivé, že návrh byl rychle uložen k ledu. Vzhledem k faktu, že se ho bezpočet soukromých zájmových skupin snaží rozředit tak, aby ztratil jakýkoliv význam, bude bitva o něj v roce 2006 představovat nedílnou součást agendy EU.

Děs z vlastních farmářů

Zároveň Evropa znovu blokuje pokrok kola jednání o světovém obchodu z Dauhá, když její zemědělská lobby bojuje za zachování svých dotací. Mnohé vlády se svých zemědělců obávají natolik, že nevidí jinou možnost než za každou cenu lpět na svém stanovisku. Evropa se dohodla na jednotné obchodní politice. Avšak pokud jsou neshody tak hluboké jako v otázce zemědělství, nemůže existovat takový kompromis, který by umožňoval úspěšné vyjednávání. Existuje jen málo důvodů k optimismu.

A jak dále s ECB, která po třiceti měsících vyčkávání jen poposunula úrokové sazby o 0,25 % výše? Experti se mohou lišit v názoru, zda byl tento krok předčasný, ale nikdo nesouhlasí s mnoha politickými předáky, kteří argumentují tím, že toto drobné zvýšení zadusí nesměle obnovený ekonomický růst.

Ráznost politických útoků na ECB by mohla rozpoutat nebezpečnou diskusi o omezení její nezávislosti. Takový krok je sice vyloučen (vyžadoval by totiž změnu smlouvy o Evropské unii), ale i současný šum je nezdravý. Rozptyluje ECB, posiluje dojem, že Evropa je špatná, a co je ještě důležitější, neefektivní vlády využijí této instituce jako obětního beránka vlastních neúspěchů. Očekávejme ještě silnější tepání ECB.

Zasekla se tedy Evropa? Současný tým vedoucích představitelů je obrovským zklamáním. Jak ovšem tito předáci stárnou, mohlo by se na konci tunelu objevit trochu světla.
V Německu je kancléřka Angela Merkelová v otázce Evropy očividně pozitivnější a proreformnější než její předchůdce, avšak svazuje ji velká koalice. Ve Francii prezident Jacques Chirac, toto ztělesnění vůdce v zajetí svých lobby, nemohoucně klopýtá k roku 2007, kdy mu končí volební období. Oba čelní uchazeči o nástupnictví, Dominique de Villepin a Nikolas Sarkozy, oba členové vlády, spolu soutěží o reformní agendu, avšak předvolební léta nepodněcují smělé kroky.

Itálie se zase musí rozhodnout, zda nahradí premiéra Silvia Berlusconiho, který neprojevil žádný zájem o reformy ani o evropské záležitosti, opatrným Romanem Prodim, bývalým předsedou Evropské komise. Tony Blair, tento kdysi zapálený stoupenec Evropy (přinejmenším na nenáročné britské poměry), možná bude muset nakonec předat moc Gordonu Brownovi, který se proslavil chladným postojem k evropské integraci. Naštěstí stála Británie vždy poněkud stranou. Pokud tedy na konci tunelu vůbec existuje nějaké světlo, možná se rozsvítí až v roce 2007 po francouzských volbách.

Autor Charles Wyplosz je profesorem mezinárodní ekonomie a ředitelem Mezinárodního centra peněžních a bankovních studií na Postgraduálním institutu mezinárodních studií v Ženevě. (c) Project Syndicate, 2005. www.project-syndicate.org