Epilog Ivana Adamoviče

Slavný spisovatel C. S. Lewis nedlouho před svou smrtí v roce 1963 napsal v dopise své ženě Joy, že je "absolutně proti" myšlence zpracovat některou z knih Letopisy Narnie jako televizní film. "Když vezmete antropomorfní zvířata z psaného příběhu a ukážete je obrazem, vždy to dopadne jako klauniáda nebo jako noční můra." Nebyl by prý tak docela proti kreslenému filmu, kdyby jen "Disney nespojoval svůj talent s takovou dávkou vulgarity."
Šoubyznys i dědicové to viděli jinak, postupně došlo na všechny autorovy obavy. Narnie se z knih proměnila v televizní seriál, pak animovaný film a nakonec i ve velkolepý hraný film, pochopitelně ve studiu pojmenovaném po "vulgárním talentu" Waltu Disneym.
Lewisův přítel J. R. R. Tolkien byl se svými soudy opatrnější a filmová práva na Pána prstenů prodal ještě za svého života. Po konzultaci se svým vydavatelem se uchýlil k politice "umění nebo peníze". První návrhy scénářů však odmítal, necítil v nich totiž ani jedno, ani druhé. S dalšími návrhy filmová studia prozíravě posečkala, až mistr zesne. Dědicové autorských práv totiž mají obvykle volbu "umění nebo peníze" mnohem zřetelněji vyřešenou.
Od šedesátých let však filmová technika pokročila natolik, že slůvko "nebo" v Tolkienových úvahách začíná ztrácet smysl. Proč nemít obojí, umění i peníze? Vždyť bohaté zisky Pánovi prstenů upřít nelze a že by film byl po umělecké stránce propadákem, se také říci nedá.
Páni spisovatelé se spíše mohli obávat jiné věci. Filmový přepis už není a nemůže být jejich dítětem. Oni měli k ruce pouze slova, zatímco film kreslí jinak, obrazem. I když mají stejný název i děj, je film beztak jiným příběhem než kniha. Mohli být klidnější, kdyby se smířili s faktem, o kterém již v jejich době psal Marshall McLuhan, že médium si vždy obsah přizpůsobí k obrazu svému.

Autor je vedoucím redaktorem kulturního oddělení HN