Tomislav Volek: Dona Giovanniho nepsal žádný infantilní zhýralec

/Od našeho spolupracovníka/
"Mozart byl génius, který nechtěl hrát roli služebníka, a měl právo cítit se uražen, když se mu ve Vídni nedostalo odpovídajícího uznání," říká muzikolog Tomislav Volek, předseda Mozartovy obce a mozartovský specialista. Podle něj mu však Praha v závěru života připravila velké pocty včetně smuteční slavnosti po jeho předčasné smrti.


HN: Čekáte, že by se v Česku ještě našly nějaké Mozartovy rukopisy?
To sotva, my nejsme zemí Mozartových rukopisů, máme jen drobotiny - nějaké dopisy a podobně. Jsme však mocností v dobových opisech Mozartových skladeb. Existuje například pět pražských opisů partitury Dona Giovanniho. Zájem o tuto operu byl v té době obrovský, z Prahy se její opisy šířily na mnohá další místa. Hodně je také z Prahy vyvážely zdejší česko-německé divadelní společnosti.


HN: Je některý z opisů v pražských sbírkách?
Je tu zachován vůbec nejstarší opis Dona Giovanniho, pořízený už roku 1787 v souvislosti s premiérou. Mezinárodní vědou je velice respektovaný, po rukopisu partitury je to nejvýznamnější pramen, pokud jde o autenticitu díla - pár drobnůstek korigoval přímo Mozart. Je to svým způsobem národní poklad. Je dobře, že byl nedávno celý digitalizován. Partitura se v 19. století dostala do Německa, ale po vzniku Československa ji stát koupil v Berlíně v aukci zpět a předal Mozartově obci, jejímž majetkem je právně dosud. Za komunistů však byla s dalšími historickými materiály zabavena a je nyní uložena v archívu konzervatoře.


HN: Víc pokladů v Praze není?
V lobkovickém archívu je uložen rukopis třetího dílu Händelova Mesiáše v Mozartově úpravě. Pracoval na ní, protože si tehdy potřeboval vydělat. Pokud si pamatuji, většinu partitury však opsal nějaký kopista a od Mozarta jsou tam vepsány jenom některé další hlasy, například klarinety.


HN: Je už vědecké poznání Mozarta uzavřeno?
To určitě ne. Ale věda nepostupuje tak, že by odbourávala mýty a klišé tradované z neinformovanosti a z toho, že se nebere v úvahu Mozartova hudba. Spíše jen shromažďuje kamínek ke kamínku a z nich se v postupně budované mozaice objevují nové aspekty nebo se třeba mění chronologie děl. Podstatně už se obraz o Mozartovi asi nezmění. Ale stále je co nacházet. Nejvýznamnější nálezy poslední doby se paradoxně odehrály ve Vídni a dělají je Američané, protože vídeňští kolegové už se řadu let většinou mozartovskému výzkumu nevěnují. V USA mají hudební vědu na stovkách univerzit. Kdo je dobrý a má štěstí, dostane stipendium a jede do Evropy. A Vídeňané také ve výkladu souvislostí zamlčují některé jim nepohodlné věci.


HN: Není tedy pouhou legendou, že Mozarta za jeho života Praha pochopila - na rozdíl od Vídně?
V Praze byla představení italských operních společností přístupna veřejnosti od roku 1724, zatímco ve Vídni pustili lid do opery až o dvě generace později. Pražské operní publikum bylo v době příchodu Mozartova díla dobře připraveno, a mohlo proto zareagovat na Figarovu svatbu tak vstřícně. Po jejím úspěchu pak pražský impresário ihned objednal u Mozarta novou operu. Zachoval se přitom jako rozumný manažer a nechal Mozartovi zcela volnou ruku. Konečně mohl komponovat operu bez požadavků impresária, pěvců a tak dále - a vznikl Don Giovanni. U nás velmi známý film Amadeus bohužel nevzal v úvahu velikost tohoto a dalších Mozartových děl. Copak takové věci mohl napsat infantilní a zhýralý muzikant, jak se o něm také někdy mluví? Byl to snad jen rozmazlený, nevyzrálý, urážlivý marnotratník, jak se o něm někdy píše? Rozhodně ne. Nadání, a to nejen kompoziční, u něho bylo obrovské. Pro dramatika pak bylo důležité, že ho otec naučil pozorovat lidi. Mozart proto ve svých operách - na rozdíl od současných skladatelů - dovedl dokonale i psychologicky vykreslit odlišné postavy. Když operu komponuje Salieri, jeho postavy jsou vždy jen typy, kdežto u zralého Mozarta jsou to individuality. A pak jeho ansámbly... Takové nedokázal v té době napsat žádný jiný skladatel.