Adam Drda: O homosexualitě bez extrémů

O homosexualitě bez extrémů

Adam Drda
Senát bude v nejbližší době projednávat zákon o registrovaném partnerství homosexuálů. Horní parlamentní komora je stejně rozpolcená, jako Poslanecká sněmovna, která zákon schválila "o fous" a na několikátý pokus. Dva důležité senátní výbory, ústavně právní a pro lidská práva, už registrované partnerství nepodpořily. Veřejná diskuse nevyznívá o moc jasněji: v médiích se tlučou dvě fundamentalistické skupiny, přičemž první, řekněme pracovně "modernisticko-levicová", vidí v homosexualitě nejen normalitu, ale občas rovnou vzor pro zbytek společnosti; druhá, "konzervativněpravicová" ji pak označuje za hřích a chorobu, která by se měla léčit a nikoli ohrožovat tradiční rodinu.
Jak s tím naložit? Klíčový úkol je sebrat téma registrovaného partnerství ideologům a fundamentalistům. Jde totiž v první řadě o praktický problém.

Opice náš vzor?

Prvně zmíněná skupina se vyznačuje neuvěřitelnými požadavky vůči majoritě. Spisovatelka a feministka Eva Hauserová publikovala nedávno v Lidových novinách (21. 12.) článek, v němž tvrdí, že "homosexualita... k člověku a lidství přirozeně patří". Dokládá to kupodivu především na příkladu šimpanzů bonobo, kteří mají s člověkem společných 98 procent genomu.
Hauserová píše: "U těchto šimpanzů jsou homosexuální styky zcela běžné... prostřednictvím homosexuálních styků se etablují hierarchické vztahy a spojenectví uvnitř tlupy." Opičí samice je podle Hauserové ve výhodě, protože udržuje četné "lesbické koalice", tím pádem má lepší postavení, je "lépe živena" a odchová víc mláďat. "Homosexualita je tedy hybnou silou evoluce!" - jásá autorka.
Jenže člověk se svými duševními schopnostmi, kulturním vývojem a třeba schopností věřit v Boha přece jenom od opice poněkud liší, z takřka identického genomu ještě automaticky nevyplývá, že by se měl k opičímu způsobu života pokorně vrátit - a zdaleka ne všichni homosexuálové touží vychovávat co nejvíc mláďat. Autorka to tuší, a tak přináší oblíbený příklad časté homosexuality v antickém světě, načež konstatuje: "Patřilo to k běžnému životnímu stylu, jen dnes jsme na to, pod vlivem judaisticko-křesťanské kultury... pozapomněli. Biblický zákaz obcování s mužem jako se ženou měl pouze dobový význam, šlo o to, aby se věřící co nejvíc množili..." Nakonec se Hauserová vyznává ze sympatií k polygamii, protože "naše heterosexuální manželství je ve světovém měřítku spíše menšinová záležitost".

Zpět o tisíce let

S registrovaným partnerstvím to celé souvisí právě a jedině jako ideologie, která se každému, kdo vidí například v křesťanství něco jiného než návod k rozmnožování, musí zřejmě jevit jako pomatená. Hauserovou však s drtivou většinou aktivistů za práva homosexuálů spojuje přesvědčení, že homosexualita je "normální" a že by se kvůli ní měla většinová evropská civilizace reformovat a vracet se o dva tisíce let zpátky. Jistěže homosexualita ve většině případů není úchylka (v hanlivém slova smyslu) ani vyléčitelná choroba. Jde ale, marná sláva, o indispozici, o druh postižení. Narodit se jako homosexuál je podobné, jako narodit se s jednou nohou nebo s hrbem. Není to žádná známka lidské méněcennosti, ale nese to s sebou četné překážky, s nimiž se člověk musí mnohdy velmi bolestivě vyrovnávat.
Rozumný stát mu s tím má v maximální možné míře pomáhat, neházet mu klacky pod nohy, naopak ho chránit, stejně jako všechny menšiny. Rozumná a kultivovaná společnost má postiženému vycházet vstříc a nezneužívat jeho handicap.

Strach z ohrožení rodiny

Fundamentalisté "z druhé strany spektra" jsou ale podobného rázu. Zákon o registrovaném partnerství má být právní norma, která ošetří ty oblasti života, v nichž jsou homosexuálové znevýhodněni (předávání informací o zdravotním stavu, dědictví po partnerovi atd.). Konzervativní poslanci v tom často vidí hrozbu a argumentují, že podobné opatření ohrozí rodinu, neboť jí vezme jedinečné postavení ve společnosti. Přitom ty věci nemají spojitost, rodina a homosexuální partnerství jsou paralelní, odlišné světy.

Demagogie a legrace

Stát v zákoně rodinu nijak neznevýhodňuje a partnery jí naroveň nestaví. Jaké hrůzy tedy čekat? Že lidé začnou uzavírat homosexuální svazky, protože to pro ně bude pohodlnější? Nebo že se rodiny začnou rychle rozpadat, neboť otcové a matky uprchnou se svými partnery stejného pohlaví?
Lidovečtí poslanci kritizují homosexuály za to, že nic nepřinášejí státu, na rozdíl od běžné rodiny, která produkuje daňové poplatníky. Je to demagogie, takřka totožná s názory paní Hauserové (menšiny by se tedy měly chránit, jen když se za to v budoucnu něčím finančně odvděčí).
Další argument zní, že registrované partnerství otevírá cestu pro homosexuální sňatek. Jenže sňatek, pokud se neodehrává v kostele, je jen formální úřední úkon, pro vztah dvou lidí požehnání úředníka sekulárního státu nic neznamená, nevyplývá z něj, jestli budou mít děti, jestli si budou věrní atd.
Pokud se tedy homosexuálové začnou v příštích časech brát na radnicích, bude to akorát legrace, ale určitě ne "znevážení rodiny".
A poslední argument: homosexuálové by neměli mít právo adoptovat děti, k čemuž registrované partnerství nakonec nutně povede. Ano, dítě má vyrůstat v normální rodině (a u lesbiček se nedá zabránit tomu, aby vyrůstalo v dosti divném prostředí), ale politici teď přece žádné adopce neschvalují. Je na nás, jaké politiky budeme volit - a je na nich, aby adopce dětí homosexuálům v budoucnu neumožnili. Tvrdit, že prosté registrované partnerství nutně otevírá k adopci cestu, je alibismus, s podobným přístupem by se lidstvo nikdy nepohnulo z místa.
Nakonec nutno zmínit, že z náboženského hlediska je homosexualita hřích: to je ale problém, který si musí vyřešit křesťané. Český stát je sekulární a do věcí víry by pokud možno neměl vstupovat.
Autor je novinář