Martin Weiss: Expremiér sází na předsudky

Expremiér sází na předsudky

Miloš Zeman už prohrál jeden soud kvůli šíření nepodložené pomluvy. Konečný rozsudek ve sporu s novinářem Ivanem Brezinou na něj však zřejmě neměl žádoucí výchovný účinek. Expremiér opět šíří hanlivé drby, aniž by se staral o jejich pravdivost. Tentokrát uvádí ve své chystané knize, že prý možná má Vladimír Špidla za sebou sebevražedný pokus a následnou psychiatrickou dokumentací byl vydírán. Nedoložený klep je uvozen opatrně - "kolovaly prý fámy"; bohužel ty fámy uvádí do oběhu právě Zeman.
Zdravotní historie člověka je z dobrých důvodů věc důvěrná, a psychiatrická dvojnásob. V politice naprosto nemá co dělat a Zemanův drb je o to zavrženíhodnější. Nedokládá nějakou skutečnost, jen chce vzbudit podezření.
Což neznamená, že by v politice nezáleželo na tom, zda je někdo cvok. Právě naopak. Jenže s tím, zda je tomu tak, či ne, nám psychiatrie příliš nepomůže.
Lidé se rádi straší představou, že ten, koho nic netušící okolí zná jako milujícího manžela či spolehlivého kolegu, je ve skutečnosti sadistický vrah, případně vlkodlak. Zmíněná představa ale patří do nevalných filmů, jaké dávají v televizi pozdě v noci dvakrát týdně.

Kontrola veřejností

Zajímavých individualit, jež před námi úspěšně tají svou odvrácenou tvář, je opravdu poskrovnu. Na to, abychom poznali opravdové blázny, nám zpravidla stačí dlouhodobě pozorovat, jak se chovají - jaké mají vztahy s ostatními, jak reagují, když se octnou pod tlakem. Proto by lidé v politice měli na vrchol stoupat po stupíncích a na veřejnosti, aby případné osobnostní defekty měly čas vyjít najevo.
Veřejný život - zdaleka ne jen politický, vlastně veškeré naše kontakty mimo soukromou sféru - má upjatější normy na to, co je normální. Proto také do něj soukromí nepatří - ve světle jeho konformistických nároků soukromé zvláštnosti, touhy a nejistoty i toho nejdokonalejšího člověka působí nepatřičně. A už vůbec nesnesou světlo světa nejprivátnější úzkosti a strachy svěřované psychiatrům. Nemáme právo soudit člověka podle těchto nejistot - není vůbec jisté, zda jim podlehne. Důležité je, jak se nakonec zachová.

Kdo posoudí normalitu

Člověka, který přišel do styku s psychiatrem, neodděluje žádná ostrá hranice od jedince, který u něj v životě nebyl. Jakéhokoli člověka by psychiatr dokázal popsat jazykem patologií. Při posuzování, jakým člověkem politik je, dáme nakonec přednost své zkušenosti, jejíž kritéria jsou nekonečně bohatší než psychiatrická redukce.
Dobře je to pochopitelné na příkladu alkoholismu, což je rovněž psychiatrická diagnóza. Pozorujeme-li u nějakého člověka, že jeho projev nese často známky vlivu alkoholu, vídáme-li ho snídat becherovku, víme-li, že po několik dní "nebyl k dispozici" v době, kdy byla jeho přítomnost nezbytná k provedení významného diplomatického kroku - potom nepotřebujeme psychiatrické vzdělání, abychom mohli o takovém člověku říci, že je závislý na alkoholu. Byť by třeba - a to ke škodě své a svého okolí - psychiatrickou pomoc nevyhledal.

Kdo tady selhává

Z dob minulých se k jedinci, který se ocitne v péči psychiatrů, pojí stigma selhání. Jenže člověk může selhat, i když k psychiatrovi nejde. A ten, kdo jej vyhledá, se může selhání vyhnout. Zaslouží si být posuzován podle toho, jak jedná, a ne podle předsudků.
Sociální demokraté v souvislosti s prezidentským vetem zákona o registrovaném partnerství nyní nabádají soupeře, aby se zbavili předsudků vůči minoritě. Miloš Zeman svým drbem připomněl, že v méně kultivované části populace přežívají i jiné, přinejmenším stejně nevhodné předsudky, a snaží se z nich těžit. Autor je novinář