Daniel Kaiser: Jiří a Tony - dva z jednoho těsta

Jiří a Tony: dva z jednoho těsta

Koncem minulého týdne se v Praze otočil britský premiér Blair. Objal Jiřího Paroubka, dal mu double-decker do kampaně a nechal si od něj říkat Tony. Šéf ODS Topolánek, politologové i novináři reptali, že Paroubek s Blairem nemá co pózovat, protože mu vůbec není podobný a jejich strany dělají úplně jinou politiku. Topolánka lze pochopit: Blair je pořád fungující reklamní značka a Paroubek se na ní zkouší přiživit i proto, aby Topolánka porazil. Proč ale premiérovi to právo upírá zbytek českého světa?

Blair je hubenější...

Vnějškové rozdíly mezi Paroubkem a Blairem jsou samozřejmě obrovské. Našeho pana premiéra asi nejvýstižněji charakterizovala jeho vlastní žena, když o něm (během povídání o jídle) řekla, že je "vomáčkovej." Blair za studií drnkal na elektrickou kytaru a tvářil se jako Mick Jagger. Umí také daleko přirozeněji vystupovat. To už ale spíš než dva politiky srovnáváme dvě společnosti, a k Paroubkovi nejsme úplně spravedliví. Každý se narodí do prostředí, které ho formuje; důležitější je, jak on formuje své prostředí.
V praktické politice najdeme mezi oběma muži víc podobností než rozdílů. Blair sice "nečesky" zariskoval účastí v Bushově iráckém tažení a prosadil školné, o kterém Paroubek nechce slyšet. V Británii je už těžší dosáhnout na podporu v nezaměstnanosti. Žadatelé musí vzít nabídnutou práci nebo jít na rekvalifikaci.
Ale stejným směrem nakročili přece v roce 2004 i sociální demokraté. Zatřást zoufale neefektivním zdravotnictvím se Blairovi chce stejně málo jako Paroubkovi, který nečinnost svých předchůdců jen nahradil rathovským zmatkem. Ekonomické prostředí je sice v Británii pořád volnější, byrokratizuje se ale stejně rychle jako v České republice za vlád ČSSD.

...ale Británie tloustne taky

V éře panevropského snižování daní se Británie a Česká republika vyjímají jako dva ostrovy tvrdohlavých. Britský stát utratí letos 43 procent HDP. Když Blair přišel k moci, přerozdělovalo se 37 procent. ČSSD vládní výdaje v letech 1998 až 2004 (novější údaje zatím nejsou) zvýšila z 35,5 procenta na 37,6 procenta HDP. Soudě podle volební kampaně, je pevně rozhodnuta v tomto trendu pokračovat.
Z daní se obě vlády snaží zaplatit nebo přímo zaměstnat co nejvíc voličů. Britský veřejný sektor se za osm labouristických let nafoukl o víc než deset procent na dnešních 6,8 miliónu duší. U nás vládne levice stejně dlouho a veřejné služby zaměstnávají o několik desítek tisíc lidí víc (podle statistického úřadu 733 tisíc). Reformu veřejné správy sociální demokracie zabalila do slibů, že bude propouštět zbytečné byrokraty. Ke 156 tisícům státních úředníků ale dalších jedenáct tisíc lidí přibylo.
Britský i český veřejný sektor v posledních dvou letech přeplácí soukromé zaměstnavatele. Většina státních a veřejných zaměstnanců má rodiny a jejich členové zase budou každý volební program, který navrhuje propouštění nebo šetření, cítit jako existenční hrozbu.
Stejně tak bude uvažovat i normální příjemce různých dávek a příplatků. ČSSD nastartovala takovou dávkovou mánii, že už se jí nakazila i ODS. Blair se sice chlubí, že má na podpoře jen pět procent práceschopného obyvatelstva, jenže extrémní počet Britů (2,7 miliónu) bere invalidní důchod. Podle některých odhadů až dvě třetiny z nich nemají na důchod nárok, Blair ale zatím nenašel odvahu přikročit k akci.
Ideový otec Blairovy Nové Labour Anthony Giddens ve své Třetí cestě napsal, že "společně sdílená občanská morálka zakoření, teprve až bude mít většina obyvatelstva prospěch ze sociálního státu." Dá se to říct i cyničtěji: občané, kteří se stali součástí vládního projektu, nemají důvod ho u voleb ohrožovat.

Kácejte modly

Podíl veřejného sektoru na národním hospodářství v obou zemích rok od roku roste. Váhy se vychylují ve prospěch veřejných zaměstnanců, byrokratů a příjemců dávek. Čím větší veřejné služby, tím menší prostor k daňovým škrtům. Britové letos státu poprvé odvedou víc než Němci, jejichž vysokými daněmi se tak dlouho strašili.
O dynamice a duševním rozpoložení společnosti, v níž je rozhodující blok voličů na výplatní pásce státu, nemusíme mít velké iluze. Británie už do toho bodu možná dospěla, Česká republika k němu systematicky směřuje.
Jen z nedostatku informací mohou kritici tlouct Paroubka po hlavě blairovským klackem. Že není jako britský premiér? Právě že je. Občas se skuhrá, jak moc je české intelektuální prostředí doleva. Aby ne, když si nikdo netroufne ani na tak děravý mýtus, jakým je dnes Tony Blair a jeho New Labour.
Autor je novinář