Přízrak jara 1968 ve Francii
Francií obchází přízrak jara, strašidlo reprízy studentských bouří z května 1968. Analogie se vzhledem k obsazování univerzit a vzhledem k důsledkům, které měly bouře na konci šedesátých let minulého století, přímo nabízí. Proto může být zavádějící. Otázka ale zůstává: Je jedna z největších evropských zemí v krizi a hrozí jí hluboký společenský otřes?
Na první otázku sice zazní kladná odpověď. O bezprostředním otřesu ve společnosti lze ale pochybovat. Potíží francouzské společnosti je řada: malý ekonomický růst, předlužený stát, nezaměstnanost desetiletí oscilující kolem deseti procent a postihující především mladé, zejména málo kvalifikované lidi. Jestli je nekonečná řada potíží, stejně dlouhá je řada receptů, které zkoušely pravicové i levicové vlády a které nezabraly.
Léky žádné, či nepoužité?
Bývalý prezident Francois Mitterrand mezi svými říkával, že nezabraly proto, že účinný lék prostě neexistuje. Menší pragmatici než Mitterrand namítají, že pokud někdo účinné léky zkusil, pod tlakem voličů ustoupil dříve, než se mohly dostavit výsledky.
Premiér Dominique de Villepin nechce skončit jako jeho předchůdci. Tlaku manifestací podporovaných odborovými svazy nejspíše neustoupí. Nemůže ztratit tvář něco více než rok před prezidentskými volbami, které rozhodnou o jeho politickém osudu.
Konfrontace přeroste ve společenský otřes jen za výjimečných podmínek. Dnes je slyšet a vidět protesty v ulicích, ale ještě před několika týdny z průzkumu objednaného deníkem L'Humanité vyšlo, že většina Francouzů od de Villepinova zákona "Smlouva o prvním zaměstnání" očekává zlepšení. Usnadňuje sice v prvních dvou letech propouštění, zároveň ale usnadňuje mladým lidem vstup na pracovní trh. Navíc, už podniknuté reformní kroky dávají premiérovi za pravdu: nezaměstnanost několik měsíců mírně klesá.
Bitva nabídnutá opozici
Když de Villepin zvolil výjimečnou proceduru, aby se vyhnul debatě v parlamentu, nabídl opozici téma a prostor pro protesty v ulicích. Do politické debaty vstupují iracionální prvky, promítají se do obavy z důsledků tlaku evropské i světové konkurence. Pocit nejistoty roste, přestože Francie patří k nejúspěšnějším exportérům. Jenže tyto úspěchy se neprojevují adekvátně na trhu práce. Jeho pravidla jsou natolik rigidní, že chrání ty, kteří už zaměstnání mají. Odrazují ale zaměstnavatele, aby přijímali nové pracovníky.
Kdo brání změně?
Důsledky nesou ti, kteří práci nemají, a státní pokladna, která jim vyplácí sociální dávky. Tolik velebený francouzský "sociální model" nepomáhá těm, které si klade za cíl chránit, a klade stále větší nároky na státní pokladnu.
Dnešní spor o de Villepinův zákon je sporem, ve kterém protestující levice představuje konzervativní sílu bránící změně, kterou se snaží byť po krůčcích prosadit vláda. Je to souboj, který premiér, když obešel sociální partnery, musel přijmout. Pokud neudělá další taktickou chybu, nemusí se bitva změnit v celospolečenský střet.
Proti situaci z května 1968 je tu jeden podstatný rozdíl. Francie tehdy prožívala závěr období hospodářského vzestupu a kromě generačního konfliktu byl jedním z motorů střetu pocit části společnosti, že z prosperity nemá patřičný zisk. Dnešní Francie se nemá oč dělit, proto se reformám dříve či později nevyhne.
adam.cerny@economia.cz
