Bílá Rus na oranžovou barvu hned tak nepřejde
"Já sám svou kandidaturu stahovat nebudu. To vy musíte říci: Lukašenko, už to stačilo." Tak pravil běloruský prezident loni v prosinci v jednom menším městě, kde právě spouštěli nový rozvod plynu do domácností.
Mohla by to být velkorysá slova, kdyby je nevypustil muž, který si je tak jist svou pozicí. Do nedělních voleb samozřejmě šel - a s přehledem vyhrál, alespoň podle oficiálních výsledků. Opozice je označuje za "úsměvná čísla vzešlá z frašky", ale komentátoři se vesměs shodují, že Alexandr Lukašenko by se zřejmě stále ještě obešel i bez triků s hlasy a zastrašování odpůrců.
"A kdo by také čekal, že lidé někde v Evropě znovu nezvolí do čela státu někoho, kdo jim zaručil soustavný růst mezd - za poslední rok o celých 24 procent?" zeptal se po březnové návštěvě Minsku zpravodaj britského deníku Guardian Jonathan Steel.
Média, která drží prezident zcela pod kontrolou, masírují ve voličích hrdost, že žijí v hospodářské a sociální stabilitě, jaká nemá na území bývalého Sovětského svazu obdoby. A jak nedávno připomněl německý politolog Alexander Rahr, řada Bělorusů také přičítá Lukašenkovi k dobru, že postupoval opatrně při privatizaci a nedovolil vznik miliardářské oligarchie. Na druhé straně dal mnoha lidem šanci pustit se do středního podnikání a žít z nijak horentních, ale slušných zisků. Proto se může opřít i o značnou podporu elit.
Pocit relativní ekonomické "pohody" - ne zcela neopodstatněný - by podle analytiků mohl Lukašenka udržet u kormidla ještě léta, i díky injekci levných ruských surovin. Vladimir Putin prý sice osobně vládcem v Minsku opovrhuje, ale nemá důvod dopustit u svých hranic obdobu "oranžové" ukrajinské revoluce. V takové konstelaci i případné zpřísněné sankce EU a USA budou mít na režim v Minsku dopad spíše symbolický.
Pro opozici v čele s hlavním prezidentským kandidátem Aljaksandrem Milinkevičem byla jistě vzpruha, když po volbách přivedli do centra metropole na 10 000 demonstrantů - přes varování úřadů, že by mohli být považováni za teroristy.
"Porazili jsme vlastní strach," povzbuzoval je Milinkevič. A tradičně roztříštěné opoziční síly mají motiv jít dál společně - jako do těchto voleb. Bez přístupu do sdělovacích prostředků budou ale těžko nahlodávat "apatickou přizpůsobivost" Bělorusů, na niž v povolebním komentáři poukazuje časopis The Economist.
Navíc Lukašenkův aparát by mohl i nedělní demonstrace využít jako důkaz, že jeho odpůrci pořád nejsou v převaze. Zpravodajům neuniklo, že shromáždění pokrylo jen asi třetinu hlavního náměstí. Třeba i proto proti davu nevyrazily prezidentovy represívní složky. Jsou však připraveny, kdyby se měly podobné výjevy opakovat. Možná ale ani nebudou zapotřebí.
"Bělorusové začínají být Lukašenkem unaveni. Jenže liberalismus není pro většinu z nich prioritou. Jejich postsovětská mentalita dává přednost jistotám. Zvlášť když média ukazují Lukašenkovy rivaly v takovém světle, že lidé prostě nevidí alternativu," upozorňuje politolog Alexander Rahr.
