Příběh videogólu

Příběh videogólu

Americké profesionální sportovní soutěže si libují ve statistikách, jež zaznamenávají nejrůznější rekordy. Fanoušci nad nimi obdivně žasnou a objednávají si vstupenky, aby náhodou nechyběli, kdyby zase nějaký nový rekord padl. Ze sportovních výkonů se stal nástroj prodeje, ve zdejší řeči: marketing tool.

Taková kniha rekordů NHL čítá letos 672 stránek, popsaných drobným písmem. Liga nechala těchto knih vytisknout hodně přes sto tisíc a celý náklad je už od začátku října, kdy začala pravidelná sezóna, vyprodán (po pětadvaceti amerických či třiceti kanadských dolarech). Převážnou většinu rekordů vlastní Wayne Gretzky, jenž rekordně zářil především v barvách týmu Edmonton Oilers, s nímž vyhrál čtyři Stanleyovy poháry. Proto je zcela v pořádku, že nejnovější rekord pomohli minulý týden vytvořit právě Oilers. Týká se počtu minut, jež uplynuly mezi okamžikem, kdy puk přešel brankovou čáru, a chvílí, kdy byl uznán gól.

V zápase mezi Vancouver Canucks a Oilers došlo na nájezdy. Edmontonský útočník Ryan Smyth vystřelil na brankáře Canucks Alexe Aulda tak šťastně, že Auld sice měl puk pod rukavicí, ale spolu s ní ho dopravil za brankovou čáru. Zatímco sudí Paul Devorski se odjel poradit s rozhodčími u videa, televizní kamery sítě Sportsnet ukazovaly pohledy do sekce rozhodčích a pohledy na Auldovu ruku, jak s pukem přechází brankovou čáru. Výměna názorů probíhala nejen v hale GM Place ve Vancouveru, ale zapojil se i šéf rozhodčích NHL Steve Walkom, který sledoval zápas ve své kanceláři v Torontu, a údajně i viceprezident NHL Colin Campbell, který si pouštěl záznam sporné situace - políčko za políčkem - v New Yorku.

Než Devorski gól uznal, uběhlo bezmála jedenáct minut - a to je ten nový rekord. Proč tolik skrupulí? Zástupci NHL celkem oprávněně tvrdí, že není sportovní, aby někdo prohrál jenom proto, že se rozhodčí přehlédl, a v záchvatu upřímnosti dodávají, že výsledek právě tohoto zápasu může mít nedozírné následky v podobě postupu, či nepostupu do play-off.
Jistě - fanoušci mužstva, které se probojuje do play-off, prožívají radost na hranici orgasmu, takže jim můžete zdražit i pivo, protože si toho ani nevšimnou. Radost vlastníků mužstev je ještě větší. Hráčům totiž s posledním zápasem pravidelné sezóny končí výplatní období a vyřazovací část už hrají jen pro čest a za hubičky. Průměrně přijde na zápas kolem 17 tisíc fanoušků - při průměrné ceně vstupenky 25 dolarů. Nejmenší možný počet odehraných domácích zápasů jsou dva, což dělá 850 tisíc dolarů. K tomu příjem z reklamy, v play-off o trochu vyšší než v pravidelné sezóně. Pak ještě televizní poplatky. I bez mizerné sumy na výplaty uklízečkám a uvaděčkám a řidiči rolby to dá částku, která se snad nerovná ani jednodenním dietám mužstva.

Ovšem pozor! Když majitelům klubu slíbíte, že je nebudete citovat jménem, třeba vám v dalším záchvatu upřímnosti prozradí i druhou stranu mince: když se hráčům podaří vyhrát Stanleyův pohár, přijdou s nehoráznými požadavky na zvyšování platu. Nynější platové stropy sice vlastníkům dávají jakous takous obranu, ale i tak: čí to jsou peníze?
Čili: oněch necelých jedenáct minut čekání na správné rozhodnutí o brance z nájezdu může pro ten či onen klub znamenat rozdíl příjmu ve výši nejméně dvou až tří miliónů dolarů. A že tím vznikl nový rekord? Tím lépe. Alespoň se má hokejový fanoušek o čem bavit a má o důvod víc přijít příště.

Autor je kanadský novinář působící v Edmontonu