Velikonoce v sedle

foto: Richard Grégr

Srbská Lužice: jízdy křižáků a po osení
Po terasách nad řekou Sprévou jedou jezdci na koních. V černých fracích a cylindrech se tváří důstojně a zpívají. Z věže budyšínské katedrály sv. Petra znějí zvony. Před chrámem je hlava na hlavě.
Konečně první dvojice jezdců se standartami přijíždí do úzké městské brány. Koně se lekají a muži místo ve dvojicích vjíždějí po jednom. Celé procesí zpomaluje. Zbývá ještě vystoupat uličkami k náměstí a třikrát objet katedrálu. Je Velikonoční neděle, Hod Boží a jízdy křižáků jsou nejtypičtější oslavou v katolické části Srbské Lužice.
Na evangelických panstvích jízdy zanikly kolem roku 1600. Typickým projevem oslav zůstaly velkopáteční zpěvy děvčat na návsích. Kraj byl jednoznačně rozdělen podle příslušnosti majitele k víře. Cuius regio, eius religio. Koho panství, toho víra. Také v katolické části se církev snažila pohanské zvyky potlačit, ale sedláci neustoupili.
Dokladem náboženské snášenlivosti je chrám v Budyšíně. Od roku 1524 jej používali společně římští katolíci i luteránští protestanti, což stvrdila písemná dohoda v roce 1530. Velikonoční jízdy křižáků, nazývané srbsky křižejro, se soustřeďují do okolí dvou největších klášterů: Mariensternu u Paschwitz-Kuckau a Marienthalu nedaleko Ostritz, kde se koná Jízda po osení. Klášter založila královna Kunhuta a i u Mariensternu lze dovodit český vliv. Srbská Lužice do roku 1635 patřila k České koruně. Lužická srbština jako slovanský jazyk je nám srozumitelná. Vedle německých se běžně setkáme i se slovanskými názvy míst.
Procesí slavnostně oděných mužů s cylindry na hlavách dojíždí před vchod do kostela. Věnečky na klopách prozrazují zasloužilé jezdce, jedoucí třeba už po pětadvacáté. Ozdobeni jsou i koně v naleštěných postrojích. Duchovní je krátce přivítá a jezdci i návštěvníci se rozcházejí. Po koních zbývají leda kobližky na dlažbě...

Budyšínská jízda je nejmladší
Ženy mezi jezdci nehledejte. Právo účasti neměl ani každý muž. Příslušelo jen vybraným sedlákům či rychtářům, tzv. wićazům. Objíždění polí před jarní setbou mělo vyhnat zlé duchy. Pokřesťanštěním se změnilo v oslavu Zmrtvýchvstání Božího syna Ježíše. Jízda v Ostritzi - Ostrowci - se stále nazývá Jízdou po osení - Saatreiten.
Jestliže v okolí kláštera u Ostritz se i dnes svážejí koně z okolí asi 50 km, v druhé části je nutné se obrátit až do oblasti položené severně od Berlína...
Budyšínská jízda je z desítky jízd, které v Srbské Lužici o Velikonoční neděli potkáme, nejmladší. Jezdí se teprve několik posledních let. Pro nás patří k nejsnáze dostupným, neboť až do města lze dojet vlakem.

V samém středu Lužice
Nejtypičtější jízdy jsou v okolí Mariiny hvězdy - Mariensternu v městečku Pančicy-Kukow - Panschwitz-Kuckau. V nedalekém městečku Crostwitz; Chrósćicy jsme v kulturním centru dávné Lužice. Nezřídka se tu domluvíme i česky, dříve mnozí studenti chodili do semináře v Praze.
V klášteru jezdci objíždějí nádvořím a průvod pozvolna jedoucích koní s jezdci zpívajícími liturgické písně se zpěvníky v rukou, byť v jazyku, kterému už mnozí nerozumějí, přenáší duchovní sílu. Procesí jedou proti sobě, a opět se vracejí, takže je návštěvník vidí několikrát. Do nedalekého Wotrowa, Ostro, vede cesta podél říčky Klášterky. Už v šest ráno při rozednění lidé sami vybíhají do polí aby tak vyprosili bohatou úrodu. Jde o nejhmatatelnější pozůstatek dávných pohanských zvyků, jak potvrdili pracovníci budyšínského muzea. V 7.30 pak následuje mše. Odpoledne se tady setkáme už s jízdou klasickou, byt v komorním vydání.
Naopak k největším patří impozantní jízda, která vyjíždí z Ralbicy - Ralbitz. Začíná u kostela na místním hřbitově. Kříže působí stroze, neboť jsou všechny stejné a dokazují tak, že po smrti si lidé zůstávají rovni. V poslední době jsou opravené lužické nápisy dobře čitelné.
Odsud lze dojít asi 3km cestou do Rožancu, Rosenthalu, známého poutního místa s vysokým kostelem a léčivým pramenem.

RICHARD GRÉGR