Jonathan Stein: Rath a Orwell čili O frázích a heslech

Rath a Orwell čili O frázích a heslech

Ať už si člověk myslí o politice Davida Ratha cokoliv, povaze jeho politického jazyka nelze upřít jistou otevřenost. V nedávném rozhovoru se neobtěžoval zabývat evidentní absurditou svého čtyři roky starého přirovnání Václava Klause ke Klementu Gottwaldovi. Podle něj se Češi nechávají podobnými výroky "zaskočit", ačkoliv "se používají celkem běžně v řadě západoevropských a severoamerických států" (LN, 6. května).
Rathova sebeobhajoba možná působí cynicky, ale něco na ní je.

Kdo může být "bolševik"?

Již dávno se zjistilo, že politická mluva je mimořádně náchylná k zastírání, překrucování a manipulaci a že slova při ní nemají objasňovat, popisovat či vysvětlovat, ale slouží spíše k vytáčkám, uvádění v omyl a provokacím.
George Orwell před šedesáti lety ve svém eseji Politika a angličtina tvrdil, že "politický jazyk se musí do značné míry skládat z eufemismů, důkazů kruhem a ryzí nejasné vágnosti", neboť je "určen k tomu, aby lži zněly pravdivě a vražda úctyhodně a aby propůjčoval zdání obsahu i ryzí nicotnosti".
Řada slov, která vinou politiků ztratila na významu, se od roku 1946 pochopitelně změnila. Porovnejme však současné výrazy jako "protipovstalecká operace" a "mimořádné vydávání [osob podezřelých z terorismu]" s "pacifikací" a "transferem obyvatelstva" z Orwellových dob. Liší se nějak ve svém cíli zastírat hrůzy páchané v jejich jménu?
Obdobně i slovo "fašismus" ztratilo podle Orwella veškerý význam "kromě toho, že označuje "něco nežádoucího"". Funguje snad výraz "bolševik" v postkomunistickém kontextu jinak? (V České republice bývá touto nálepkou podle postoje řečníka častován Klaus i Paroubek.) V podobných případech fungují slova výlučně jako emocionální prostředky: ti, kdo je užívají, "nemají rádi jednu věc a chtějí vyjádřit solidaritu s jinou".

Reformy a staré struktury

Případně se zamysleme nad slovem "reforma", které vyvolává dojem změny a zároveň zlepšení.
V postkomunistické Evropě, kde voliči touží po obojím, se stal tento výraz nepostradatelným nástrojem vytváření dojmu, že něčí oponent reprezentuje "protireformní síly" (není-li přímo "experimentátorem", "sociálním inženýrem" či ještě zlověstnější "starou strukturou").
A i když taková "reforma" uspěje, což se ve střední Evropě očividně stalo, hrozí nebezpečí, že častá neschopnost konkretizovat, co se změní a v čem tato změna přinese zlepšení, podkopá způsobilost k veřejné diskusi. Za všechny příklady uveďme osud dalšího velkého politického klišé, totiž "evropské integrace".
George Orwell pochopil, že znehodnocení jazyka zhoršuje schopnost jasného uvažování a že "tento redukovaný stav vědomí je pro politickou konformnost ne snad přímo nepostradatelný, ale každopádně výhodný". Zároveň to však byl optimista, který se domníval, že politický jazyk trpí především leností a špatnými návyky - kteréžto nedostatky lze překonat dostatečnou ostražitostí a sebedisciplínou.
O šedesát let později působí tato naděje donkichotsky. Pravda, úbytek stran s masovou členskou základnou v Evropě i jinde poněkud omezil jeden typ jazykové ortodoxnosti - totiž otřepané fráze v duchu "stranické linie". Přeměna politických stran v pouhé značky a voličů ve spotřebitele však umožnila nástup obdobně vyprázdněného, nabubřelého a neoriginálního jazyka. "Společně se Americe může dařit lépe," zní chabě nový slogan amerických demokratů. "Společně pro lepší život," hlásají čeští občanští demokraté.

Rath, recept na úspěch

Orwell psal v době - při zpětném ohlédnutí to byl konec jedné éry -, kdy se obhájci čistého slohu a korektního používání jazyka těšili zřejmě většímu vlivu, než je tomu dnes. A tak sice odmítal jazykové elitářství, ale zároveň věřil, že "posměšky několika novinářů" jsou s to vypudit hloupé či pokrytecké výrazy.
Dnes je však lingvistická moc příliš rozptýlená, než aby umožňovala osvícenou diktaturu. Rozsah a rozmanitost myšlenek se možná nezvýšily, ale poptávka po "obsahu" - a po přesvědčivých nových způsobech, jak ho "prodat" - rozhodně ano.
A v době, kdy jsou autoři stále častěji jen dodavateli obsahu, je politická mluva více než kdy jindy náchylnější k senzacechtivosti a banalitě. Lidé jako H. L. Mencken, Ferdinand Peroutka a George Orwell již nenabízejí návod k úspěchu. David Rath ano.
Autor píše o východní Evropě pro společnost Economist Intelligence Unit