Robert Holman: Nač držet inflaci jen kvůli euru?

Nač držet inflaci jen kvůli euru?

Maastrichtské inflační kritérium říká, že země, která chce přijmout euro, nesmí mít inflaci vyšší než 1,5 % nad průměrem tří členských zemí EU s nejnižší inflací. Například nyní by neměla mít inflaci vyšší než 2,6 %.
Se splněním kritéria mají dnes problémy rychle rostoucí Litva, Estonsko a Lotyšsko, které touží po rychlém přijetí eura a jsou již od roku 2004 (Lotyšsko od roku 2005) členy evropského systému pevných kursů ERM II.
Jaký smysl ale má plnění tohoto inflačního kritéria pro země střední a východní Evropy, které rychlejším hospodářským růstem dohánějí vyspělé země západní Evropy?

Vyšší inflace je logická

Maastrichtské inflační kritérium je zaměřeno pouze na nominální konvergenci: země, které mají jednotnou nominální úrokovou sazbu, by měly mít pokud možno stejnou míru inflace. Jinak totiž bude úroková sazba, stanovená Evropskou centrální bankou, pro země s vyšší inflací příliš nízká a pro země s nízkou inflací by mohla být příliš vysoká. Ekonomiky s vysokou inflací se pak "přehřívají" a ekonomiky s nízkou inflací jsou "podchlazené".
Tato "nominální" logika jednotné inflace však platí pouze pro země, které se příliš neliší v reálné ekonomické úrovni, tj. v produktivitě práce a v důchodu na hlavu. Jenže země střední a východní Evropy mají podstatně nižší produktivitu a důchod na hlavu a rychlejším hospodářským růstem dohánějí vyspělé evropské země - prožívají proces reálné konvergence.
S reálnou konvergencí je ovšem konzistentní vyšší míra inflace, a sice proto, že inflace je tlačena růstem cen v odvětvích, kde neroste produktivita práce. Technologický pokrok se totiž prosazuje jen v některých odvětvích, ale přitom existuje mnoho odvětví, kde prostor pro růst produktivity neexistuje.
Restaurace například musí zaměstnávat pro daný počet hostů stále stejný počet číšníků. Inflační proces se pak rozvíjí takto: v odvětvích, kde roste produktivita práce (průmysl, zemědělství, některé služby), rostou mzdy, zatímco odvětví, kde produktivita práce neroste (většina služeb), nemají pro růst mezd prostor.
Prohlubování rozdílů ve mzdách však není udržitelné, protože lidé by odcházeli z odvětví, kde mzdy nerostou, do odvětví, kde mzdy rostou (například číšníci by utíkali z restaurací do automobilek). Proto rostou mzdy i v odvětví, kde neroste produktivita práce - a tam pak růst mezd tlačí na růst cen.

Jak se zhodnocuje koruna

A to právě pozorujeme i u nás. Za šest let, od prosince 1999 do prosince 2005, se u nás ceny kumulativně zvýšily o 15,7 %. Když se podíváme na strukturu této inflace, zjišťujeme, že ceny obchodovatelného zboží klesly o 0,3 % (z toho ceny potravin vzrostly o 7,5 % a ceny ostatního obchodovatelného zboží klesly o 8,3 %). Ale ceny neobchodovatelného zboží se zvýšily o 35,2 %.
Sektor obchodovatelného zboží zahrnuje zemědělství a průmysl, kdežto sektor neobchodovatelného zboží zahrnuje většinou služby, kde produktivita práce neroste. Proces hospodářského dohánění vyspělých zemí je tedy spojen s poměrně vysokou inflací cen služeb.
Protože má česká koruna volně pohyblivý kurs, promítá se u nás reálná konvergence zčásti do zhodnocování koruny, což snižuje inflaci. Podle odhadů dnes činí rovnovážná apreciace koruny asi 3 % ročně. Kdybychom zavedli euro nyní, zvýšila by se u nás inflace zhruba o 3 %, tedy k hodnotám kolem 6 %.

Budeme jako Portugalci?

Pro země střední a východní Evropy, které hospodářsky dohánějí vyspělé země, je maastrichtské inflační kritérium ekonomický nonsens. Nesmyslnost tohoto kritéria je tím větší, čím méně vyspělá je země a čím rychlejší hospodářský růst prožívá.
Rychlý hospodářský růst konvergující země je nevyhnutelně a přirozeně spojen s vyšší inflací. Je-li země nucena snižovat inflaci přísnější měnovou politikou, uměle tím potlačuje svůj hospodářský růst a oddaluje reálnou konvergenci. To je příliš vysoká cena za euro.
Evropská komise to však odmítá uznat a tvrdohlavě trvá na plnění inflačního kritéria u všech zemí bez rozdílu. Zdá se, jako by zde byly politické cíle nadřazeny ekonomickým argumentům.
Přitom se Evropa mohla poučit ze zkušeností Portugalska. To s vypětím sil splnilo inflační kritérium, ale po přijetí eura se v zemi zvýšila inflace. V podmínkách vyšší inflace a nízkých eurových úrokových sazeb se portugalská ekonomika začala přehřívat a pak sklouzla do recese. Podobný scénář je pravděpodobný pro země, jež přijmou euro na nízké hospodářské úrovni ve srovnání s bohatými zeměmi eurozóny.
Autor je členem bankovní rady ČNB