Ze skromného turnaje je obří akce

Ze skromného turnaje je obří akce

Pořadatelé mistrovství světa ve fotbale, které v Německu začne za čtyři dny, by se rádi zapsali do historie "nejpovedenějším" šampionátem všech dob. Obří podnik s celosvětovou sledovaností dávno přesáhl svůj sportovní rozměr a 76 let od prvního ročníku se důraz na prestiž a dokonalost ve všech směrech stal jeho hlavním symbolem.
Obraz dosavadních sedmnácti turnajů přesto utvářely hlavně sportovní aspekty: rekordní počet vstřelených branek, příliš defenzívní styl hry, nebo jednotlivosti jako sporný gól v klíčovém utkání.
Turnaj nejlepších týmů světa si vybudoval velkou popularitu i díky tomu, že fotbal je jediným skutečně globálním sportem. S výjimkou letních olympijských her neexistuje sportovní událost stejného významu. "Hodně sledované je i finále amerického fotbalu nebo formule 1, ale najít srovnatelnou akci, kde by se v krátké době uskutečnilo tolik špičkových soubojů jako na fotbalovém mistrovství, není možné," popsal její výjimečnost Jakub Dlouhý z marketingové společnosti Event Concept.

Zrození šampionátu

Myšlenka uspořádat šampionát s mezinárodní účastí začala klíčit po olympijských hrách v Paříži v roce 1924, kde zlaté medaile získali fotbalisté Uruguaye. Když se o šest let později snaha francouzského vizionáře Julese Rimeta stala skutečností, bylo pořádání prvního mistrovství světa svěřeno právě malé jihoamerické zemi. Následovaly Itálie, Francie a po druhé světové válce, která přerušila sérii turnajů na dvanáct let, byla tradice obnovena v Brazílii.
Tehdy fotbal - a s ním i mistrovství světa - vstoupily do nové éry. S nárůstem zájemců o účast vznikl systém kvalifikace, v roce 1958 byly zahájeny přímé televizní přenosy do celého světa a před čtyřmi roky se šampionát poprvé uskutečnil na asijském kontinentu.
Ani ve zhutnělé historii fotbalového šampionátu nesmí zapadnout řada dramatických zápasů. Třeba semifinále MS 1970, ve kterém Itálie rozhodla o svém vítězství 4:3 nad Německem až v prodloužení, nebo finále Brazílie - Uruguay v roce 1950 na zaplněném dvousettisícovém stadiónu Maracaná, který sledoval nečekanou porážku domácích Brazilců.
Nezapomenutelné je i finále z roku 1966. Mistrem světa se stala Anglie sporným gólem Geoffa Hursta na 4:2 do německé sítě. Ani moderní technika o desítky let později nepotvrdila, zda míč u rozhodující branky skutečně přešel brankovou čáru. "Odehrálo se 32 zápasů, ale lidé mluvili jen o tom jediném gólu," vzpomínal na slavné finále bývalý předseda FIFA Joao Havelange.

Největší hvězdy

Mistrovství světa pomohlo zrodit legendy, které brzy začal obdivovat celý svět. Patří k nim francouzský útočník Just Fontaine, jehož třináct branek na MS 1958 ve Švédsku dosud nikdo nepřekonal. Italský kanonýr Giuseppe Meazza, věčný argentinský rebel Diego Maradona nebo Brazilec Mario Zagallo, který jako první získal titul mistra světa jako hráč i trenér. Nad všemi ovšem ční jeho krajan Pelé, trojnásobný mistr světa, který na světovém šampionátu zazářil už v sedmnácti letech. Ostatně právě úspěchy na mistrovství světa v šedesátých letech přinesly brazilské reprezentaci obrovské renomé.
Moderní mistrovství světa je ale jiné. Ještě silněji láká velkou koncentrací fotbalových hvězd, už je však nevytváří tolik jako v minulosti. Vývoj se otočil, osobnostmi se hráči stávají především ve svých klubech. Jednou za čtyři roky pak mistrovství světa umožní fanouškům vidět pohromadě sportovce, z nichž se mezitím staly i ikony současné pop-kultury. Ve spojení s exkluzivním prostředím získal prestižní turnaj další rozměr.
Ačkoliv nevyrovnané výkony slabších týmů zejména z Afriky a Asie čas od času vyvolají diskusi nad současným modelem šampionátu, právě obraz elitního a okázalého podniku je charakteristický pro jeho celosvětový úspěch. Jako úsměvné dnes působí vzpomínky na indické reprezentanty, kteří chtěli v Brazílii v roce 1950 hrát naboso, nebo italského útočníka Giuseppeho Meazzu a prasklou gumu u jeho trenýrek při klíčovém pokutovém kopu v semifinále MS 1938.

Sledovanost stále roste

Historie ovšem pamatuje 17 finálových zápasů, ale jen sedm různých vítězů.
Srovnávat zájem fanoušků o fotbalový šampionát lze v globálním měřítku pouze s letními olympijskými hrami.
"V důrazu na kvalitu se letní olympiáda fotbalovému mistrovství světa vyrovnala, jenže kopaná bude vždy podstatně populárnější než dílčí sporty na olympiádě," porovnal Dlouhý obě sportovní události. Letní hry v Aténách 2004 sledovalo akumulovaně 40 miliard diváků, jen o dvě miliardy lidí méně údajně vidělo všechny zápasy fotbalového šampionátu ve Francii před osmi lety. Přitom už před čtyřiceti lety si finále mezi Anglií a Německem podle odhadů nenechalo ujít 400 miliónů lidí na celém světě.
Jeden znak je u olympiády i fotbalového šampionátu stejný - stal se z nich byznys, obří komerční událost, jejíž lesk láká firmy na celém světě. Původní skromná myšlenka Julese Rimeta přesto funguje stále.