Představte si, že jste premiérem vlády, kterou chválí Světová banka jako nejlepšího reformátora na světě. Že nezaměstnanost ve vaší zemi spadla během čtyř let z 20 % na rekordně nízkých 10,6 %. A že kvůli vaší rovné dani s jednou sazbou pro občany, firmy i DPH prohlásil americký miliardář Steve Forbes, vydavatel stejnojmenného časopisu, vaši zemi za "investorský ráj".

Představte si dále, že vaše země zažila takový příliv investic, že se brzy stane - v přepočtu na obyvatele - největším výrobcem aut na světě. Že stud občanů za vlastní zemi se mění v cosi jako hrdost. A pravda, ještě třešinka na dortu: dostal jste zemi do EU a NATO.
K tomu všemu si ovšem přidejte, že tuto sobotu vás dost možná odstaví levicová populistická strana bez sebemenší zkušenosti s vládnutím. Vítejte ve světě Mikuláše Dzurindy, jehož kabinet může být právem nazván dosud nejúspěšnější neoliberální vládou 21. století.


Bývala to divná země

K tomu, aby člověk skutečně docenil práci Mikuláše Dzurindy a jeho kolegů, je nutné se vrátit o pár let zpět. Na první pohled totiž nebylo Slovensko zrovna místem, kde byste čekali neoliberální revoluci.
Země se zrodila při rozpadu Československa, přičemž většina československé intelektuální elity zůstala v Praze a ta část, která žila na Slovensku, si nebyla moc jista, zda nezávislost byla dobrý nápad.

Z nejisté doby těžili tvrdí nacionalisté a pochybní byznysmeni kolem tehdejšího premiéra Vladimíra Mečiara, kteří si libovali v orgiích korupce. Západ se Slovenska stranil árii a většina investorů by se - nepřekvapivě - země ani nedotkla.
To vše Dzurindovy vlády během osmi let změnily. Kromě všeho v úvodu zmíněného také výrazně snížily byrokratické překážky pro zakládání podniků, prosadily vymahatelnost práva, takže když se smlouvy podepíšou, skutečně to něco znamená, zprivatizovaly banky a distribuční firmy, vytáhly proti korupci a daňovým únikům, ukončily klientelistický kapitalismus.
Slovensko je ukázkou, jak hluboko musí země klesnout, než se odhodlá k radikální reformě.


Reformy žerou své otce

Ale země také dokládá, že jakmile se nálada obyvatelstva změní k lepšímu, chuť na radikální změny a s tím spojené krátkodobé strádání se rychle snižuje. Jak zjistila i Margaret Thatcherová po své revoluční proměně Británie v 80. letech, reformátoři se často stanou oběťmi svého úspěchu.
Milióny obyčejných Slováků vidí spíše to, že průměrný plat je jen něco přes 500 dolarů za měsíc (17 274 Sk, 13 190 Kč). Reformy dál sníží nezaměstnanost a chudobu. Ale lidé žijí tady a teď a už je unavuje poslouchat Dzurindu, že brzy pocítí přínos změn.

Dzurindův hlavní soupeř Robert Fico, vůdce levicové strany Směr, už stihl slíbit vyšší platy i penze, snížit nezaměstnanost, zvýšit výdaje na veřejné služby a zrušit rovnou daň. A kdyby se Slovensko kvalifikovalo na mistrovství světa ve fotbale, snad by slíbil i přivézt zlatou. Podle průzkumů by mohl získat 25 až 30 %, ve srovnání s 12 % pro Dzurindovu SDKÚ.


Nebude to radikální otočka

Přesto reformy pravděpodobně zůstanou víceméně nedotčeny. Kvůli poměrnému volebnímu systému bude Fico potřebovat patrně aspoň dva koaliční partnery. A všichni z jeho nejpravděpodobnějších spojenců už řekli, že zachování klíčových reforem - včetně rovné daně - bude nepřekročitelnou podmínkou jejich vstupu do vlády.
Je také příliš brzy odepisovat Dzurindu, brilantního taktika, který dokázal v poslední chvíli zmobilizovat své stoupence v minulých volbách. Není vyloučeno, že vládu sestaví on či jeho spojenec, byť pravděpodobně jen menšinovou.

A i kdyby se chopil kormidla Fico, bylo by pro něj snazší přerozdělovat státní příjmy díky rychlému ekonomickému růstu, než aby se míchal do daňových sazeb.
Slovensko teď patrně míří do období, v němž dojde jen k slabému pohybu na tu či onu stranu. Po letech reforem nic znepokojivého.

Autor, bývalý zpravodaj agentury Reuters v Bratislavě a v Praze, pracuje v German Marshall Fund of the United States