O trhu zvaném draft

O trhu zvaném draft

To to utíká: ještě jsme nestrávili loňský draft NHL, smetený vlnou výluky, a už tu o nadcházejícím víkendu máme další. Loni se ta věc sice nakonec konala, ale beze všech tradičních pomp a fanfár. To si NHL letos ve Vancouveru určitě vynahradí.

Je to tragikomický obraz. V místech, kde se v sezóně blyští led, jsou nyní dvě oddělené části. V první sedí u třiceti stolů vedení mužstev, od generálních manažerů přes kouče až ke skautům, na stolech mají počítače, a tváří se, že řeší otázky záchrany lidstva. Ve druhé části plochy je televizní studio a řady stolů s telefonními přípojkami pro novináře. Ti se tváří, jako kdyby měli právě sdělit světu, že otázka záchrany lidstva byla vyřešena. A konečně tribuny. Na nich sedí veřejnost, která si za tuhle vymoženost neznámo proč platí, a mladíci, kteří doufají, že se ozve jejich jméno a oni za potlesku sejdou na plochu, odevzdají tam sako, potřesou si rukou se šéfem NHL Gary Bettmanem, pak s vedením mužstva, které si je vybralo, obléknou si jeho dres se svým jménem a číslem 06 na znamení, že jde o draft 2006, a v čepici nového mužstva se budou usmívat a blesky budou blejskat.

Tragické je, že když se člověk v neděli odpoledne na začátku posledního (desátého) kola draftu podívá do míst vyhrazených nadějím, vidí, že tam sedí trosky. A když se jejich jména neozvou ani po závěrečném Bettmanově projevu (Končí draft NHL 2006. Děkuji vám, dámy a pánové!), je to k zešílení. Ne nadarmo radí NHL hráčům, aby raději vůbec nejezdili, pokud nemají naději, že se dostanou na řadu v prvních dvou kolech (tedy už v sobotu).
Jenže mnozí hráči slepě věří (a jejich agenti je v tom často zcela nezodpovědně podporují), že to, že s nimi žádný klub předběžné nemluvil, nic neznamená.
Zázraky se nedějí a psychiatři si přijdou na své. Zajímavé ale bude, až někdy někomu dojde, že by mohl vzít NHL, a vlastně všechny severoamerické profesionální sporty, kvůli draftu k soudu. Někdo by totiž mohl říct, že jde o výsměch pracovním zákonům. Hráč si nevybírá zaměstnavatele, hráč, jsa vybrán, svému zaměstnavateli patří, a ten s ním může podnikat psí kusy. Obvyklá odpověď, že ten mladík přece nemusí hrát hokej, dokazuje jen to, že NHL má monopol a ten je v rozporu s antitrustovými zákony.

V historii NHL se stalo jen jednou, že se hráč odmítl přizpůsobit. Vzepřel se útočník Eric Lindros, který už před draftem varoval, že rozhodně nepůjde ke Quebec Nordiques. Ti si ho i přesto vybrali, a tak si Lindros odmítl natáhnout jejich dres. Tehdejší majitel Marcel Aubin měl ovšem předem vymyšlenou kličku: je ochoten Lindrose okamžitě vyměnit. Licitoval jak s New York Rangers, tak s Philadelphia Flyers.
Marcel Aubin nakonec oznámil, že si plácl s Rangers. Jenže Flyers mu soudně dokázali, že si plácl s nimi, a tak Lindros skončil tam. Quebec Nordiques tím získali práva na švédského útočníka Petera Forsberga. Za čas se z nich stali Colorado Avalanche - a Forsberg hrál až do loňska velkou roli v úspěších denverského klubu.

Pomsta vůči odbojnému Lindrosovi ale byla sladká. Drby, které hokejoví činitelé trousí o Carlovi a Bonnii Lindrosových, Erikových rodičích, hraničí s pomluvami. Eric, kterému to je proti srsti, s tím nic nenadělá. Stejně jako asi nikdo nic nenadělá s lidským trhem, zvaným draft NHL.
Petr_adler@canada.com

Autor je kanadský novinář působící v Edmontonu