Proč se Maďarům teď nedaří

Na Slovensku se snížení daní podařilo a země slaví úspěchy. V Maďarsku se podobné (a místy ještě radikálnější) snížení daní naprosto nepodařilo. Jak je to možné?
Maďarsko se propadlo do takových schodků veřejných rozpočtů, že z toho má mezinárodní ostudu. A přitom to vše začínalo tak slibně. Maďarsko bylo zemí, kde firmy od konce devadesátých let platily nízké daně - sazba firemní daně byla a je nižší než na Slovensku. Země prosperovala a ještě před pár lety to vypadalo, že se Maďaři budou moci do eurozóny chystat mezi prvními.


Maďarský pád na chvost

Dnes toto bývalé nadšení slouží mezi analytiky spíše jako vtip a trhy očekávají, že Maďarsko naopak vstoupí do EMU mezi posledními (možná až v roce 2014). Loni mělo Maďarsko největší schodek ze všech zemí Evropské unie a vláda již nyní přiznává, že za letošní rok čeká deficit na úrovni rekordních osmi procent HDP.
Dluh veřejných rozpočtů se již v současnosti nebezpečně blíží kritické hranici Maastrichtem povolených 60 % HDP a výhled ke konci příštího roku 2007 dokonce očekává 70 %. Maďarsko bylo také jedinou zemí, které byl v loňském roce Evropskou komisí "vrácen k přepracování" konvergenční program, protože byl postaven na naprosto nerealistických předpokladech a komisi nepřišel důvěryhodný.


Parodie na reformy

V současné nelehké době tedy navrhlo Maďarsko nové fiskální (anti)reformy, které mají snížit deficit veřejných financí. Ekonomům však moc velkou radost nepřinesly a nepřinesou. Výrazně totiž ohrozí současný růst.
Sazba daně podnikům se má dramaticky zvednout, téměř zdvojnásobit, a to z patnácti na pětadvacet procent. Podobný osud čeká i DPH, kde se jedna ze sazeb (střední) zvyšuje z 15 na 20 %.
Místo snižování vedlejších nákladů práce, tedy tolik potřebné redukce výše sociálního a zdravotního pojištění, je naopak navržen nárůst sazby o 2,5 %. Navíc bude zavedena "solidární" daň ve výši čtyř procent pro každého, kdo vydělá více než ekvivalent 660 000 Kč ročně.
Další "solidárně" vyšší daně budou platit banky a výjimečně výdělečné podniky. Původní plány na pokračování ve snižování daní se ruší a naopak se přistupuje ke zvyšování ještě dalších daní (např. daně z úroku a kapitálových výnosů) či rozšiřování daňového základu.


Nízké daně samy neléčí...

Postavme vedle sebe Slovensko a Maďarsko. Dvě země, dvoje snížení daní a dva naprosto odlišné výsledky. Jedna země se stala obdivovaným středoevropským vzorem reforem a úspěchu a vše nasvědčuje tomu, že bude připravena přijmout euro v roce 2009. Druhá země, Maďarsko, naopak ztrácí své pozice a analytici, investoři i úředníci z Evropské komise se tváří rozpačitě, kdykoliv na maďarskou ekonomiku přijde řeč.
Maďarsko v současné době nesplňuje skoro jediné Maastrichtské kritérium, čímž se stává skutečnou raritou mezi všemi novými zeměmi EU. Poslední měsíc padá forint tak jako žádná okolní měna v novodobé historii. Čím to vše je?
Snižovat daně a výdaje totiž není tak jednoduché, jak se zdá. Pokud se snižování daní provede bez propočtů a zbrkle (tedy bez doprovodného snížení výdajů), vede to často k velkým výpadkům ve státním rozpočtu, což je přesně to, co se stalo v Maďarsku.
Snížení daní samo o sobě totiž není jediným viníkem současného deficitu, na něm se výrazně podepsala i rozhazovačná politika na straně výdajů (například platy státních zaměstnanců byly v roce 2002 naprosto neúměrně zvyšovány).


...musíme škrtat výdaje

Přesto je dnes všem v Maďarsku jasné, že jedna ruka netleská a že pouhým a samotným snížením daní se ekonomika zázračně vyléčit nedá. Pokud chceme snížit daně, což je navýsost žádoucí a chvályhodný krok, je toto máchnutí potřeba doprovodit i druhou rukou tak, aby vzniklo kýžené tlesknutí.
Jen snížit daně dokáže přece každý středoškolák, obtížnější je učinit doprovodný krok, a to naprosto nepopulisticky (a nepopulárně!) škrtat výdaje. To už je obtížnější a chce to velký um a cit.
A většinou se to neprovádí za doprovodu bujarého tleskání a za zvuku fanfár. Autor je hlavním
makroekonomickým analytikem ČSOB