Sdílená bolest bosenských žen

Sdílená bolest bosenských žen

Kamera přejíždí po ženských tvářích, lepí se jedna na druhou. Běží po plátně velmi pomalu, jsou jich desítky. Neznámé tváře obětí, jimž se válka prošla po těle a ničila v místech nejintimnějších. A s nimi drtila a drtí i celou duši...
Začátek filmu Grbavica, oceněného na letošním festivalu v Berlíně hlavní cenou, Stříbrným medvědem, předznamenává téma válečného traumatu bosenských žen. Příběh svobodné matky Esmy a její dcery Sáry neroste sám ze sebe. Vystupuje z davu mučených, proto chce, ba musí mluvit za všechny znásilňované ženy, které jsou díky filmu najednou dobře slyšet.
Režisérka Jasmila Žbanić využila jedinečného filmového vyprávění jako hromadného psychoterapeutického prostředku, bez něhož se nedá najít cesta k obnovení života po válce. Cesta k normálu nevede přes zapomnění a vytěsnění hrůzy, nýbrž přes její sdílení. Možná že právě tento čin spojený s odpovědností a odvahou, který přímo nesouvisí s filmovými kvalitami, nejvíce zaujal berlínské porotce. Film Grbavica byl předem odsouzen k vítězství!

Křečovité návraty minulosti

Jasmile Žbanić se ovšem povedlo natočit film bez otevřeně politického ostnu, přestože její film působí politicky, což byl také důvod, proč nebude promítán v srbské části Bosny. Vyhnula se i lacinému moralizování - předvádí se ženský pohled a trapné mužské zbraně do něj nepatří.
Ve složité terapeutické práci režisérka postupuje jednoduše a s výjimečnou jemností. Vyprávění příběhu Esmy a její pubertální dcery Sáry se obejde bez polopatických návratů do časů obleženého Sarajeva. Není to potřeba. Válka vstupuje do nového života sama, nežádá si vysvětlení, stačí se dívat, co náhlé návraty minulosti dokážou s hrdiny filmu udělat.
Snímek Grbavica (název označuje sarajevskou čtvrť) je výsledkem trpělivého sbírání těchto emocionálních křečí, které vytvářejí silová centra filmu a také neomylně naznačují, že už brzy přijde katastrofa, za níž, dá-li bůh, se nutně neobjeví dveře blázince ani márnice, nýbrž uklidňující katarze a naděje na nový život.
To vše se nejsilněji sbírá v postavě Esmy, která se snaží budovat kulisy poválečné normality - v nichž mají stopy války i svůj humorný rozměr -, ale dál se dusí svým strašlivým tajemstvím.
Populární srbská herečka Mirjana Karanović k vykreslení Esminých duševních křečí nepotřebuje žádná velká gesta ani obvyklou filmovou hysterii. Zvnějšku na ní není skoro nic vidět, a přesto se díky ní na diváky přenáší napětí, v němž se celou dobu koupe. Její dcera Sára (Luna Mijović), která chce v otiscích války najít sama sebe, působí jako doplněk přesně opačně.

Mimo mužský svět

Jasmila Žbanić záměrně ignoruje mužský svět, její pohled je upřen výhradně na osudy žen, které muži a jejich "velké dějiny" přehlížejí. Muži tu vystupují jako násilníci a věčné děti, které nechápou život a jako kohouti bojují o moc a nejkrásnější peří, případně hledají cesty, jak odejít za lepším. I vznikající vztah Esmy a Peldy nakonec uvízne na rozdílů obou světů.
Grbavica není jen filmovým pokusem o společenské sdílení traumat bosenských žen, ale i kritickou výzvou mužskému světu, který neúnavně kypří půdu budoucím obětem. A je i dloubancem režisérům-mužům, kteří by mohli pomoci v odhalování "logiky" tohoto tragicky směšného počínání.
Grbavica. Režie: Jasmila Žbanić. Bosna a Hercegovina, SRN, Rakousko, Chorvatsko. Distributor: Aerofilms. Premiéra 13. 7.