Přitakávač nemůže být dobrý šéf

Přitakávač nemůže být dobrý šéf

Susan Loringová má úděsné zkušenosti s bývalým šéfem, který byl přitakávač, takzvaný yes man. Byl podřízen zakladateli podniku a ten přicházel se stále novými nápady, které ovšem vyžadovaly velké změny projektů, které už byly dlouho v běhu. A v těchto případech yes man selhával: nikdy svému nadřízenému nepoukázal na přednosti starých plánů nebo na vady jeho nových nápadů.
Kdykoli svému šéfovi řekla "ne", vytknul jí, že neví, o co jde, nebo se neumí na úkol podívat s větším nadhledem. A protože se vždycky našli kolegové, kteří s bossem bezvýhradně souhlasili, vypadala jako kverulant. "Takže vám nezbývá než to vzdát. A dopadnete vůbec nejhůře, neboť se stáváte přitakávačem přitakávače," říká. Její šéf se stal zakladatelovým oblíbencem, zatímco paní Loringová chodila do práce se žaludeční neurózou.
Přitakávači, považovaní za nohsledy, patolízaly či padavky, plní úkoly shora tak důkladně, že nemají vlastní názor, a nejsou proto schopni kompetentně řídit. Zato stoupají vzhůru po kariérním žebříku v přímém poměru ke své touze po moci. Problémem je, že přitakávači nemůžete říci "ne", pokud nechcete ohrozit svou kariéru.
Jak uvádí profesor Leslie Perlow, účinnou zbraní proti přitakávačům je vysvětlit jim, jaké negativní důsledky jejich bezvýhradná povolnost vůči nadřízených může v tom kterém nápadu mít.
Lee Folger je vyléčeným přitakávačem. Sliboval svým klientům všechno, co si přáli, jenže často zjistil, že slibům nemůže dostát. Místo "ano" nyní říká: "Nejsem si zcela jist, zda vaše očekávání budeme moci splnit." Je to sice lepší způsob, ale neposkytuje mu takové uspokojení jako říkat "ano".