HN: Jak velkou změnu přináší do dětského života začátek školní docházky?
Obrovskou. Je to něco podobného, jako když dospělí změní zaměstnání a jdou do něčeho nového a neznámého. U dětí je to ještě náročnější, protože se na ně kladou úplně poprvé nové požadavky. Neznají školní prostředí, neznají svou učitelku. Dobré školy a dobří učitelé jsou vstřícní, novému žáčkovi se snaží situaci usnadnit. Pro rodinu je opravdu výhodné, když ví, která učitelka bude učit jejich prvňáčka, co očekává od žáků, jaké nároky na ně hodlá klást, jak si představuje spolupráci s rodiči. Pokud takové informace nenabídne sama škola, doporučovala bych rodičům, aby se o ně aktivně zajímali.
HN: Co všechno si musí rodiče předem naplánovat?
Nástup dítěte do první třídy většinou výrazně zasáhne celou rodinu. Všichni musí měnit své návyky. Školák vnese domů jiný řád a rytmus. Je dobře, když rodiče mají předem rozmyšleno, kdo bude dítě do školy vodit, jak bude vypadat jeho odpoledne a podobně. Vzhledem k náročnosti nové situace by měli brát na dítě více ohledů a alespoň zpočátku se jeho potřebám hodně přizpůsobit.
HN: Jak reagují samotní prvňáčci?
Většina z nich se těší, motivuje je to, že dostávají novou roli. Zatímco jejich rodiče mají své zaměstnání a jsou třeba lékaři, oni byli doposud jenom dětmi. Teď se však stávají školáky. Otázkou však je, co se stane s jejich prvotní motivací, jestli se rozvine ve prospěch dítěte. Záleží totiž na tom, jak se dítě ve škole cítí, jaké má spolužáky, jak a čím je třída vybavena, zda je paní učitelka laskavá a zkušená. Význam má i to, kolik je ve třídě žáků. V prvním ročníku by jich mělo být asi dvacet.
HN: Čím mohou pomoci rodiče?
Klidem, trpělivostí, ale také důsledností. Možná zatím neměli takovou příležitost poznat, že se jejich dítě nechová vždy tak, jak by si představovali. Pokud však není ve škole hned stoprocentní, neznamená to, že je méně schopné nebo méně výkonné. Všechny děti - až na úplné výjimky - se naučí číst, psát a počítat. Nejde přeci o to, aby všichni prvňáčci třeba v prvním listopadovém týdnu uměli přesně to či ono. Daleko důležitější je, aby ani učitelé, ani rodiče nějak nepokazili jejich příznivý vztah ke škole a ke vzdělávání.
HN: Jak tedy mají rodiče své školáky podpořit?
Dítěti je třeba školu přiblížit jako místo, kde se dá užít i spousta legrace a kde se může dozvědět mnoho zajímavého. Až se budou doma s prvňáčkem učit, nesmějí zapomenout na to, co platí u všech dětí. V klidu a pohodě to jde mnohem lépe než s vařečkou na stole, zvýšeným hlasem a v celkově nervózní situaci.
HN: Nemáte pocit, že učitelé nakládají na děti příliš mnoho? Je správné zatěžovat školáky, a tím i rodiče domácími úkoly?
Myslím si, že některá cvičení mají význam. Domácí úkol učí dítě řádu, pravidlu, že vzdělávání není jen "školní záležitost". Rozhodně bych z toho ale nedělala žádnou vědu. Cílem je procvičování, nikoliv trestání. Pokud jsou rodiče a učitelé rozumní, zváží, co má smysl. Ve vyšších ročnících jsou samozřejmě předměty, kde je domácí úkol velmi důležitý. Letos se třeba už od třetích tříd začne učit angličtina. Tím přibudou pro děti i pro rodiče další nové nároky. Ať chcete nebo ne, nakonec je za vzdělání dítěte zodpovědný rodič.
HN: A neměla by to být spíš role školy?
Víte, školy se o to mají postarat, ale dítě se bez podpory rodičů, zvláště na počátku povinné docházky, neobejde. Rodiče by si měli uvědomit, že to nejlepší, co mohou dítěti dát, je vzdělání. A na to je nutné dbát od prvních školních dnů. S trochou nadsázky můžeme říci, že našemu dítěti bude ve dvaceti jedno, proč třeba neumí anglicky, jestli je to vina špatné učitelky. Jeho problém bude ten, že se nedomluví. n
Nezničte dětem jejich příznivý vztah ke škole," říká psycholožka Ilona Gillernová.
