Školu na Novém Zélandu jsem našel sám

Když jsem začal s angličtinou, myslel jsem si, že ji už vlastně trochu umím. Díky muzice a názvům kapel jsem některým slovům rozuměl, a tak nebylo těžké podlehnout dojmu, že anglicky malinko rozumím. Pak mi došlo, že to není tak jednoduché. Učení vyžaduje více vůle a času, než jsem si původně myslel.

Angličtinu se učím už šest let. Je to takové esperanto v byznysu, i když já ji zatím využívám spíš jako turista na cestách. Je prima umět jazyk, kterým se ve světě domluvíte. Můžete si popovídat s lidmi-domorodci, navštívenou zemi lépe poznáte. Jak se v ní žije, jaké starosti tam lidé mají a jak se umějí bavit. Taky je fajn, že rozumím zahraničnímu tisku. Člověk pak snadno zjistí, jak naše české problémy "hýbají" světovým děním, co si o nich myslí okolní státy a jaké problémy řeší svět.

Řekl bych, že jsem dnes ve znalostech angličtiny tak na osmdesáti procentech toho, co bych chtěl umět. To znamená, že bez větších problémů dokážu v angličtině mluvit i hodiny. Někdy úplně přesně nerozumím filmům v původním znění. Zato když si s někým povídáte, můžete ho při nějakých nejasnostech požádat o vysvětlení a nedorozumění se vyřeší.

Neučím se každý den, ale ještě donedávna jsem míval s lektorem, Američanem, dvakrát týdně minimálně hodinu. Poslední rok se scházíme jenom jednou týdně. Ve formě se udržuju poslechem písniček a zpráv v angličtině. Mezitím mám po ruce své poznámky, kousky gramatiky, slovíčka. Mailuji si se zahraničními známými, čtu anglické noviny a knížky, takže pořád objevuji nová slovíčka, obraty, fráze. Jsem rád, že mám za sebou období, kdy jsem opravdu seděl nad knížkami a dostával do hlavy základy jazyka. To byla docela nuda.

Neučil jem se ale sám, vždycky s lektory, rodilými mluvčími. I když se může zdát, že jako podnikatel na to nemám čas, odjel jsem už dvakrát na třítýdenní jazykový kurs do ciziny - na Maltu a Nový Zéland. Když se chci něco opravdu naučit, tak si čas musím najít.

Pobyt a jazykovou školu na Maltě jsem si nechal zprostředkovat českou agenturou. Bylo příjemné vrátit se o dvacet let zpátky do studentského života - chodíte do školy, máte tam kamarády, jdete s nimi do hospody. Ubytovali mě u nějaké Číňanky, takže s ní jsem si mohl popovídat leda tak v té její "chinglisch". Hodně mi pomohlo poznání, že člověk, aby se dorozuměl, nemusí zvládat celou gramatiku ani mít perfektní slovosled či výslovnost. My Češi pořád trpíme divným mindrákem - než mluvit s chybami, tak raději vůbec.

Na druhý kurs jsem jel na Nový Zéland. To už jsem si přes internet našel vlastního zprostředkovatele. Je to člověk, který tam pracoval v českých diplomatických službách. Abych se přiznal, už jsem nestál o to, potkat se někde s Čechy. Svádělo by mě to mluvit s nimi mateřštinou. Navíc u tohoto člověka jsem měl jistotu, že dobře zná poměry na Zélandu a že všechno bude fungovat. Byli tam ale také lidé, kteří do země přijeli jako turisté a až v místě si našli soukromou školu, kam potom chodili. Bydleli v rodinách, které měly se školou dohodu, takže nemohli počítat s úplným komfortem. Pokoje pro studenty totiž pronajímají hůře situované rodiny. Přiznám se, že já ale bydlel v hotelu.

Co se týká mých znalostí dalších cizích jazyků, myslím, že bych ve svých jedenačtyřiceti letech dokázal docela dobře oprášit ruštinu. Ve škole jsem chodil také na němčinu a nemám problém se jí domluvit.

Až v poslední době jsem se rozhodl jazykové schopnosti pořádně uplatnit i v byznysu a komunikovat se zahraničními firmami a jejich šéfy přímo, bez zprostředkovatele. Mám stavební společnost Mao, šéfuji sto padesáti lidem. Někteří z nich využívají možnosti učit se německy nebo anglicky, společnost jim částečně hradí jazykové kursy. Letos jsme dokonce získali na vzdělávání a zvýšení kvalifikace peníze z grantu z Evropské unie. Těší mě, že zaměstnanci mají o tuhle šanci zájem a chtějí na sobě pracovat.

Otto Tlustý je jednatelem stavební společnosti Mao. Domluví se anglicky, trochu německy a rusky. V budoucnu se chce učit španělsky.