Wohnout líbá dědu, naštěstí vkusně

Wohnout líbá dědu, naštěstí vkusně

Krásný mladík je hříčka přírody, krásný stařík umělecké dílo - tento otřepaný Goethův citát by se dal na album rockové skupiny Wohnout nazvané Polib si dědu tesat zlatým písmem. Ne že by se rozjuchaní skejťáci Wohnout vrhli na umění, ale nová nahrávka dobře ukazuje, jak velký kus cesty lze urazit od teenagersky nezávazného muzicírování s příměsí punku a českého bigbítu k svébytnému výrazu, na který lze klást i vyšší nároky.
Wohnoutu především nesmírně prospěl přechod z nahrávacího studia Sono ke Zdeňku Šikýřovi do Hostivaře. Základem hudby Wohnoutu jsou kytary, ty však na předchozích nahrávkách (zejména na Rande s panem Bendou) zněly sladce a neškodně. Nynější agresívnější zvuk vlil do žil kapely novou energii a především jistotu troufnout si také na poněkud složitější strukturu písní.
Co zůstalo, je dar sázet jednu melodickou "pecku" vedle druhé, objevovat nezvyklé slovní obraty a filigránsky si vyhrávat se zdánlivě nepodstatnými detaily (využívání nezvyklých kytarových efektů, vrstvení vokálů atd.).
Wohnout se na páté desce představuje v sebevědomé a dospělé poloze, která ho řadí mezi českou rockovou špičku. Je to tedy stárnutí vkusné a vyzrálé. (abo)