Michio Kaku: Nobelista, který cenu nedostal

Nobelista, který cenu nedostal

Michio Kaku

Ach běda, jak nespravedlivý umí být život v byznysu, lásce a dokonce i ve vědě! Už se vám někdy stalo, že vaše průkopnické vhledy sklízely posměch - a jiní za ně pak sklidili pocty?
Minulý týden dostali John Mather a George Smoot Nobelovu cenu v oblasti fyziky za to, že poskytli "významnou podporu teorii velkého třesku coby počátku vesmíru". Samozřejmě že si cenu zaslouží. Ale stejně tak by si ji zasloužil George Gamow a jeho studenti, kteří zformulovali svou ohromující předpověď v roce 1948; a nikdy za ni "nobelovku" nedostali.

Budiž velký třesk

Gamow byl jedním z hlavních tvůrců teorie velkého třesku, klíčové ideje, podle níž celý vesmír začal nepředstavitelně horkou explozí, která doslova vystřelila hvězdy a galaxie do všech stran prudce expandujícího kosmu.
Jenže jak takovou myšlenku ověřit? Gamow a jeho studenti Ralph Alpher a Robert Herman usuzovali, že velký třesk by musel být natolik žhnoucí, až by jeho sálání muselo dodnes doznívat v celém kosmu. Předpovídali, že tato "ozvěna stvoření", jakýsi vzdálený odlesk velkého třesku, by po miliardách let vychladla a naplňovala by vesmír mrazivým zářením pěti stupňů Kelvina. Jejich zásadní práci lze považovat za jednu z nejvlivnějších vědeckých studií 20. století: otevřela prostor pro kosmologii coby skutečnou vědu.
Naneštěstí jejich práce narazila na ohlušující ticho. A byla rychle odkázána na smetiště mezi různé pošetilé, divoké spekulace.
Jenže v roce 1965 Arno Penzias a Robert Wilson probádávali nebesa mohutným radioteleskopem v New Jersey a narazili na protivný "šum", zaplňující celou oblohu. Bylo to záhadné a matoucí, dokonce si jeden čas mysleli, že rušivé zvuky způsobuje ptačí trus padající na teleskop. Později se však ukázalo, že obtěžující hluk je pravděpodobně reliktním zářením z dob stvoření vesmíru, jak ho předpověděl Gamow. (Je pozoruhodné, že tato ozvěna velkého třesku tvoří nemalou část šumu, který slyšíte v rádiu. Doslova chytáte signály stvoření pokaždé, když ladíte stanici. A kdyby naše oči nějak dokázaly spatřit mikrovlnné záření, každý večer bychom ho vídali, jak zaplňuje noční oblohu mdlým měkkým svitem.)
Wilson a Penzias získali Nobelovu cenu v roce 1978. Z jejich výzkumu vyplynulo, že přirozené zbytkové záření dosahuje teploty 2,7 stupně Kelivna, což je hodnota pozoruhodně blízká původní předpovědi. Nicméně průkopnická práce Gamowa a jeho studentů byla nadále ignorována. Gamow si coby gentleman nikdy veřejně nestěžoval, v soukromých dopisech si však posteskl, že se jejich práci nedostává pozornosti, jakou by si zasloužila.
Poslední Nobelova cena vyznamenává pány Mathera a Smoota, jejichž sonda COBE (Cosmic Background Explorer) vypuštěná v roce 1989 nám poskytla dosud nejpodrobnější obrázek Gamowova reliktního záření. Jejich ohromujícímu popisu odlesků velkého třesku se v novinách přezdívá "odraz Boží tváře". Je to skutečně momentka z dětství mladičkého vesmíru, z dob, kdy mu bylo pouhých 400 tisíc let, jasně jsou na ní vidět drobné "nitky", jež se později rozrostly do dnešních galaxií.

Koupel v jasu stvoření

Takže proč nobelovská komise ignoruje Gamowa?
Někdo by řekl, že tohoto vědce bylo těžké brát vážně, byl přece také amatérským zábavným kreslířem a psal knížky pro děti (například klasickou Pan Tompkins v říši divů). Gamow byl živý a zábavný člověk, proslulý kanadskými žertíky. Jednou připsal na studii, kterou vypracoval se svým studentem Alpherem, coby autora i fyzika Hanse Betheho (aniž se ho předem optal na svolení) - čistě proto, aby studie mohla mít efektní autorskou sestavu podle písmen řecké abecedy: Alpher-Bethe-Gamow...
Je ostuda, že Gamow a jeho studenti nikdy nedostali Nobelovu cenu. Ale možná získali něco důležitějšího. Ceny jsou světská sláva, polní tráva. Důkaz potvrzující jejich monumentální objev však přicházívá každou noc: to když zbytková radiace, kterou předpověděli, naplňuje noční oblohu a my všichni se koupeme v dávném jasu samotného stvoření.
Autor je profesorem fyziky na City University of New York.