Před čtyřmi lety si Kateřina Hlavsová oblékla zelenou uniformu a posadila se do lavic Vojenské akademie v Brně. Stala se historicky první ženou, která tam začala studovat obor pilota vojenského letadla. U přijímacích zkoušek prošla, v Ústavu leteckého zdravotnictví ji jako jediné z dívek zapsali: Schopná!"Maminka si nemohla zvyknout na to, že půjdu na vojnu," svěřuje se Kateřina. "Dnes, když už létám na proudových Albatrosech 39, jí to ani nepřijde. Vím však, že má o mě strach pořád. Třeba včera ráno, když jsem jí říkala, že mě přes den čekají tři hodiny akrobatických prvků, tak se na mě usmála se slovy: Dávej na sebe pozor!"
Na Albatrosu se Kateřina poprvé vznesla až letos v březnu. Když měla s instruktorem v zádech nalétáno prvních patnáct hodin, mohla si zaletět první sólo nad pardubickým letištěm. "Byla jsem nervózní," přiznává. "Dvojnásobně jsem při letu kontrolovala všechny budíky a poslouchala zvuky v kokpitu. Při přistání jsem trochu drcla o betonovou plochu, ale můj křest dopadl dobře."
I když má třiadvacetiletá blondýnka na svém kontě víc než šedesát letových hodin, je stále na začátku profese špičkového bojového pilota. Pod kůži se jí musí postupně vrýt mimo jiné rychlé, pomalé, vysoké i nízké lety, často i za zhoršené viditelnosti, zatáčky na stanovené vzdušné trati, lety střemhlav i jiné akrobatické prvky. Až pak postoupí na pilotáž devětatřicítek, které nesou na své palubě různé zbraně. To bude asi za rok na její mateřské letecké základně v Náměšti nad Oslavou. Na cestě za pilotáží gripenu je pak ještě několikaletý výcvik a stovky hodin na bitevníku L 159.
"To není všechno, pilot kapitán bojových stíhaček musí k tomu všemu absolvovat ještě studium inženýra," vysvětluje Kateřina. "Zatím jsem bakalář s hodností podporučíka. Kapitána stihnu. Když to půjde všechno dobře, do kokpitu gripenu, který je mým snem, usednu během několika let. Říct přesně kolik, to si nedovolím odhadnout.
Kateřina Hlavsová nezastírá ambicióznost. Bez ní by prý nebyla tam, kde je dnes. "Chci všem dokázat, že to, co někteří považují za neuskutečnitelné nebo nepřekonatelné, je pro mě možné," tvrdí sebejistě. "Nehledám výmluvy, ty mě unavují. Chci se vyrovnat nejlepším pilotům." S velkou dávkou jistoty odpovídá i na otázku, zda by sestřelila letadlo plné civilistů unesené teroristy: "Ano, splnila bych rozkaz."
Letadlo je pro Kateřinu drogou, která ji dovede zbavit i špatné nálady. "Nevím, jak je to u ostatních, ale když si sednu do letadla a spustím motor, všechno ze mě spadne. Začne působit živočišná chemie, adrenalin. Jak je to možné, nevím, ale funguje to. Stejně na mě působí i mezní situace. Třeba když jsem v zimě několik dnů vysazena v neznámém prostoru a mám dokázat, že umím přežít bez pomoci."Kateřina nemá moc kamarádek, a jak přiznává, ani je nevyhledává. Bližší jsou jí chlapi, v jejichž společnosti v posledních čtyřech letech na akademii hrála hokej. S výstrojí a v helmě byla prý od nich nerozeznání. Víc kluci než holky ji provázejí už od sedmnácti let, kdy s nimi létala v místním aeroklubu.
"Sport je pro mě ta nejlepší relaxace ve chvíli, kdy se cítím psychicky unavená," říká Kateřina Hlavsová. "Když skočím tady na letišti, jsem v pět odpoledne doma. Pod pokličky hrnců se moc nekoukám. Nejčastěji si vezmu kolečkové brusle a vyrazím ven. Když se mi nechce, pustím si hudbu a nebo jdu do města. Mám velkou úchylku: Lyžování a snowboarding. Jezdím hodně do Krkonoš, Orlických hor nebo Jeseníků. Na armádních přeborech porážím i kolegy. Když si chci pořádně zajezdit, vyrazím do Alp. Kdybych nebyla pilotkou, chtěla bych se živit jako profesionální snowboardistka. Kdoví ale, jak bych dopadla."
Snímky / HN - Jan Šilpoch: Začínala na větroni Blaník, pokračovala na Zlínu 142, dnes létá na Albatrosu
