John Updike: Vesnice

Už dlouhý čas se jeho žena budí brzo, v pět nebo v půl šesté. Vlivem biochemických rytmů, jež někdy neladí s Owenovými, se Julia probouzí plná něhy k němu, svému společníkovi při nehybné plavbě nocí prozatím nedokonalého spánku. Snaží se k němu přitisknout, i když Owen namítá, že dosud spí, a sdělí mu tichým, ale neoblomným hlasem, jak ho miluje a jak ji jejich manželství těší. "Jsem s tebou tak šťastná."
Po pětadvaceti letech společného života - jemu je sedmdesát, jí šedesát pět - ho její vyznání, pro ni snad objevné, lehce uráží. Jak by tomu mohlo být jinak? Po všech bolestech a strastech, jež způsobili druhým. Přebrodili se a teď jsou zde, na druhém břehu. Julia ho obejme a otočí mu hlavu, aby ho mohla políbit na ústa. Owen však má rty opuchlé a otupělé spánkem a v jeho narkotickém stavu s rozjitřenými nervy mu připadá, že se ho Julia pokouší zadusit. Hladí ho, jak se říkávalo, proti srsti. Ještě několik minut se v něm snaží probudit milostný zájem, zatímco on se tvrdošíjně odmítá probrat a hájí si pootevřená vrátka zpátky do drahocenných snů. Julia se nad ním posléze slituje a vstane. Owen se vděčně rozloží až na její uvolněnou polovinu a na hodinku či dvě opět usne.
Jednou ráno se mu v této poslední uloupené hodince spánku zdá, že je v neznámém domě (má atmosféru zanedbané veřejné budovy, cosi jako penzion či nemocnice) a jakési úřední postavy bez tváře ho vedou do místnosti, kde na posteli, jako je jejich, dvě jednotlivé postele spojené dohromady v jednu velkou, leží muž - spíš mladý podle oblých hýždí a hladké pokožky na plavém trupu - na těle jeho ženy, jako by se ji pokoušel přivést zpátky k životu nebo (což zdaleka není totéž) ji pod sebou skrýt. Když se na neslyšný pokyn postav z Owenova doprovodu neznámý zvedne, odhalí Owenovým očím Juliino tělo, rovněž nahé a ležící na zádech - bílé povolené břicho, ňadra zploštělá zemskou přitažlivostí, její líbezné důvěrně známé pohlaví skryté v řídkém chomáči chloupků. Je mrtvá, zabila se. Unikla svému trápení. Kdybych se jí nebyl pletl do života, ještě by žila. Zatouží ji obejmout a vdechnout do ní život, nasát zpět do sebe jed, jímž jeho existence otrávila její.
Potom se zvolna, neochotně probouzí, jako když člověk odpoutává pozornost od dosud nevyřešené hádanky, a ona samozřejmě není mrtvá. Zaplňuje přízemí domu vůní kávy do brumlání prvních ranních zpráv - žertuje v nich vzájemně několik mužských a ženských hlasů. Doprava a počasí. Julia obojí miluje, tyhle chronické každodenní nepředvídatelné krize ji nikdy nepřestanou zajímat, i když do Bostonu přestala dojíždět už před třemi lety. Owen slyší pleskot jejích modrých gumových žabek, kterých se odmítá vzdát, jako by byla pořád ještě mladá a přichystaná odejít na pláž - plesk plesk od ledničky k pultu a od pultu ke snídaňovému koutu a k dřezu a drtiči odpadků a myčce nádobí, a pak do jídelny zalít květiny. Květiny miluje pravděpodobně stejným citovým orgánem, jímž miluje počasí. Zvuk, který žabky vydávají, a způsob, jakým ohrožují její zdraví - na schodech v nich každou chvíli uklouzne -, ho rozčilují, ale zase se rád dívá na její nahé prstíky, mírně roztažené, jako na upracovaných nožkách Asiatek, drobné klouby bělavé námahou, jak se snaží trepky udržet na nohou. Julia je drobná, sporá bruneta - na rozdíl od jeho první ženy se snadno opaluje a její kůže zůstává hladká.
Někdy, když se Owen napůl probere, podaří se mu opět usnout pouze tak, že si vybaví jednu z žen, Alissu či Vanessu, Karen či Faye, které s ním sdílely vesnici Middle Falls v Connecticutu v šedesátých a sedmdesátých letech. Rukou svírá ospalý úd a snaží se znovu si připomenout jednu z nich pod sebou, vedle sebe, nad sebou, představit si ji, jak si shrnuje vlasy dozadu a sklání tvář k jeho ztopořenému středu, jehož každý nerv volá po vlahém doteku plném porozumění - ale dnes se mu nedaří. Sílící bílé jarní slunce se neúprosně dere dovnitř škvírou pod roletou. Skutečný svět, tygr nezraněný jeho snem, čeká. Je čas vstát a vzít na svá bedra den velice podobný včerejšímu, den, o němž jeho animální optimismus předpokládá, že bude prvním z řady ztrácející se v nekonečné budoucnosti, ale o němž jeho cerebrum - v druhu Homo sapiens značně hypertrofované - ví, že bude jen dalším z tenčící se odměřené dávky.
Vesnice (jak se místu obvykle říká) Haskells Crossing pod jejich soukromým kopcem se už probouzí. Stěnami z omítnutých borovicových prken a lesem kolem domu se dovnitř tlačí neutuchající tupý hukot dopravy. Už jim doručili i noviny - Boston Globe pro něho a New York Times pro ni. Ptáci jsou už dávno na nohou, čermáčci hledají červíky, vrány vyrývají z trávníku larvy ploštic, vlaštovky lapají v letu po komárech a každý druh se domlouvá svými kódy zplozenými mozkem velikosti hrášku. Cestou do koupelny zavolá dolů: "Dobré ráno, Julie!"
"Owene! Ty už jsi vzhůru!"
"Samozřejmě, lásko, že už jsem vzhůru. Božínku, vždyť je sedm pryč."
Čím jsou starší, tím víc spolu mluví jako děti. "Když už teď nemusíš stihnout vlak, spíš vždycky do osmi," ozve se zdola, napůl škádlivě, zlehka jako námitka.
"Miláčku, že se nestydíš takhle lhát! Nikdy nespím dýl než do sedmi. Škoda," pokračuje Owen, ale není si jistý, jestli se už nevrátila do kuchyně a nemůže ho slyšet, "ale tak to ve stáří chodí, že se člověk budí, sotva ptáci začnou zpívat. Počkej, až to potrefí tebe."
Blábol zaběhaného manželského vztahu - pak něco vykládej o kódech zplozených mozkem velikosti hrášku. Kdyby byl den počítač, napadne ho, právě takto by se po zapnutí nahazoval, natahoval by si data z hlavní paměti. Julia ve skutečnosti spí méně než on (stejně jako jeho první žena Phyllis), ale jeho pýchu a libido vždycky stimulovalo, že je o pět let mladší, stejně jako ho vzrušuje pohled na její drobné prstíky v žabkách. Také se rád dívá, jak se od něho vzdalují její růžové paty pod lemem koupacího pláště, Achillovy šlachy se střídavě napínají, jeden rychlý pevný krůček za druhým s chodidly žensky vytočenými lehce do stran.
Vedou tento rozhovor, zatímco Owen s plným měchýřem přešlapuje přede dveřmi do své koupelny vedle schodů vedoucích do kuchyně. Obraz jeho milované Julie ležící nahé a mrtvé v jeho snu a ten snový pocit viny, který její sebevraždu proměnil ve vraždu ve skutečnosti spáchanou jím, jsou pořád ještě živější než realita probouzejícího se dne - tapety zdobené tmavohnědými růžemi a tlumeným kovovým leskem, nový koberec v chodbě s dosud tuhým béžovým vlasem a silným pružným podkladem. Den se před ním tyčí jako nebezpečný rozviklaný stařičký žebřík a jednotlivé hodiny připomínají příčky, po nichž musí vystoupat.
Zatímco se holí u zrcadla zavěšeného u okna, kde jeho krutě zvětšená odulá stárnoucí tvář poničená sluncem přijímá zpředu nelítostné světlo, Owen slyší, jak drozd, usazený na svém oblíbeném hřadu, na špici nejvyššího cedru, plísní někoho dlouhým tremolem za cosi, za nějakou drobnou chronicky procedurální záležitost. Všechna tato patra okolní přírody - ptáci, hmyz, květiny, to plaché společenství zemních veverek a lesních svišťů, kteří kmitají z nory do nory, jako by měli v příštím okamžiku dostat spršku olova do kožichu - mají vlastní síť zájmů a předávání zpráv. Svět lidí je pro ně pouze okrajovým hemžením, rádiovým šumem, přerývanou interferencí zřídkakdy smrtící a bez jakékoli viditelné spojitosti s organickou hojností (odpadky, zahrady), kterou lidský rod na stůl přírody přináší. Oni nás ignorují, napadne ho. Měli bychom jim připadat jako bohové, ale postrádají naši schopnost něco uctívat - postrádají naši předvídavost a děs a křečovité duchovní plazení, jež s sebou předvídavost spolu s vynálezem posmrtného života přináší. Zvířata nerozlišují mezi námi a ostatními zvířaty, mezi námi, skalami a stromy, což všechno má vlastní dravost a vlastní přístup k zápasu o přežití. Země nabízí útočiště štírům, syslům a trilionům mravenců, hvězdy vedou kanadské husy a rybáky ze severu, vlaštovky z hnízd ve stodole a monarchy stěhovavé při jejich nesmírných každoročních migracích. Pod jejich křídly jsme pouhé tečky, naše města jsou jen smrdutými a pustými přeryvy v diskurzu predátora a potravy. Ne, přeryvy vlastně ne, protože nejen krysy ve sklepích a netopýři na půdách, ale mnoho dalších druhů považuje naše města za vhodný habitat, poštolky a holubi na římsách mrakodrapů a v poslední době se i vysoká zvěř drze a bezradně prochází předměstskými dvorky a zahrádkami jako milé zvířátko a obtížný škůdce zároveň.
Owen vypne spodní ret a přejede po něm ze strany žiletkou. Lechtá to. Snaží se oholit, aniž by se díval na svou tvář, která nikdy nebyla tváří, jakou by byl chtěl - příliš velký nos, příliš malá brada. Lákavá slabost, ale současně ostražitá obezřetnost v očích. Začaly mu klesat koutky úst a víčka pokrytá vráskami připomínají kůži pouštního plaza, takže jejich záhyby zapadají do sebe a po ránu mu tíží řasy. Nesnáší ten důvěrně známý pomíjivý, ale otravný pocit, že má něco v oku. Pyl. Řasu. Prasklou vlásečnici. Přes izolační vrstvu stromů k němu zezadu pronikají zvuky nevelké průmyslové zóny dlouhé pouze nějaké dva bloky - hukot motorů, pípání couvajícího náklaďáku, kvílení hydraulických systémů. Slyší je, ale z domu, ukrytého v zeleni na vršku kopce, není zóna vidět. I když Owen může z horních oken domu zřetelně pozorovat světla vesnice pod sebou, dole nikde nenašel místo, odkud by zahlédl svůj dům. Těší ho to, připadá mu to jako jeho vědomí - neviditelné, ale přesto ve středu všeho.

Přeložil Jiří Hanuš
-

O autorovi a díle
Básník, prozaik a esejista John Updike (*1932) je jedním z hlavních představitelů poválečné americké prózy, dobře známým i u nás. Vedle románů spojených postavou hlavního hrdiny Harryho Angstroma, řečeného Králík, vyšly česky například prózy Kentaur, O farmě, Čarodějky z Eastwicku, Dvojice, Chceš si mě vzít? Gertruda a Claudius či povídkové soubory Holubí pírka a Milenci a manželé.
Updikeův román Vesnice, z něhož přinášíme ukázku, se ohlíží za životní poutí sedmdesátníka Owena Mackenzieho, jež zavede pensylvánského rodáka postupně do dvou dalších novoanglických "vesnických" komunit a umožní mu absolvovat úspěšnou kariéru odborníka na počítačový software, dvě manželství i sérii dalších vztahů k ženám. Kniha, v níž se kapitoly sledující hrdinovy rodinné a profesní osudy střídají s výjevy z jeho manželského i mimomanželského sexuálního života, upomene na Updikeův starší román Dvojice; někdejší ostrý portrét dobové sexuální revoluce však jako by po pětatřiceti letech vystřídal měkčí, lehce nostalgický pohled zpět na éru, jež technickým pokrokem a dramatickou proměnou společenské morálky natrvalo změnila tvář Ameriky. Knihu vydá nakladatelství Paseka.