Proč je vhodné datovat písemné smlouvy

Proč je vhodné datovat písemné smlouvy

Každý člověk pohybující se profesionálně v oblasti práva je zvyklý v zájmu určitosti právních úkonů datovat veškeré dokumenty. Občas se však setká s dokumentem nedatovaným.
V takovém případě nastávají jisté obtíže, zejména s počítáním lhůt. Je však absence data takovou vadou, která způsobí neplatnost právního úkonu?
Soukromé právo je ovládáno zásadou neformálnosti právních úkonů. Smlouvy je možno uzavírat nejenom písemně, ale i ústně či konkludentně.
Písemná forma je předepsána pouze pro určité smlouvy, např. smlouvy o převodu nemovitostí. Občanský zákoník však nikde neuvádí, že nezbytnou náležitostí smlouvy je i datum jejího uzavření.
K tomu se vyslovuje například i judikatura v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky 22 Cdo 1176/2001: "Neplatnost kupní smlouvy odvolací soud nespatřoval ani v absenci data jejího uzavření, neboť uvedením data se nedovršovaly obsahové náležitosti kupní smlouvy. Datum vypovídalo pouze o tom, kdy došlo k podpisu smlouvy."
Momentem uzavření smlouvy je okamžik, kdy dojde k přijetí návrhu smlouvy.
Datum uvedené na smlouvě je pak orientačním údajem důležitým například pro počítání promlčecích lhůt nebo pro určení doby plnění. Neuvedení data na smlouvě ztěžuje unesení důkazního břemene před soudem.
Jak již bylo zmíněno, k absenci data na smlouvě může dojít buď nedopatřením, nebo záměrně.
Jedná-li se o případ nedopatření, pak ani jedna ze stran nemá zájem na neuvedení data uzavření smlouvy ve smluvním dokumentu. V takové chvíli mohou nastat dvě situace. První z nich je taková, kdy se obě strany shodnou na datu uzavření smlouvy.
Nejjednodušším řešením se v tomto případě jeví, když obě strany podepíší čestné prohlášení o datu uzavření smlouvy a ke smlouvě jej připojí.
Strany by sice mohly po vzájemné dohodě vepsat ručně datum do textu smlouvy, avšak takové řešení by mělo v případném sporu mnohem menší důkazní váhu a bylo by snadněji sporovatelné. Mnohem problematičtější situace nastává, pokud se strany z jakéhokoliv důvodu neshodnou na datu uzavření smlouvy a toto datum je důležité pro určení například doby plnění, lhůty z prodlení, smluvní pokuty a podobně.
V takovém případě se pravidelně stává, že spor končí před soudem. Datum uzavření smlouvy se pak prokazuje různými prostředky. Nejčastěji se jedná o výslech svědků, posuzování faktického jednání smluvních stran, případně lze využít i jiných dokumentů, z nichž lze vyvodit datum uzavření smlouvy (datovaná faktura za poskytnuté plnění, předchozí písemná objednávka s uvedením předpokládané doby uzavření smlouvy apod.)
Není-li na smlouvě datum uvedeno záměrně, pak alespoň jedna ze smluvních stran nemá na tomto uvedení data zájem.
Smluvní partner by měl být v takovém případě velmi obezřetný, protože cílem absence data uzavření může být buď poškození právě smluvního partnera, nebo obcházení zákona. Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku by pak byla smlouva neplatná. Jak tedy postupovat jako právník v případě, že se vám do rukou dostane nedatovaná smlouva obsahující klauzuli, že smluvní strany splní svůj závazek do čtyř týdnů od uzavření smlouvy? Smlouvu v takovém případě nelze považovat za neurčitou, protože obě strany jsou si vědomy doby uzavření smlouvy a potíže nastávají pouze s dokazováním časového okamžiku uzavření smlouvy. Nejjednodušší je získat od stran čestné prohlášení. Pokud to však není možné, pak musí právník využít veškerý svůj um, aby spolehlivě tento okamžik prokázal.
Velmi časté jsou i případy, kdy strany ve smlouvě neuvedou pravdivé datum uzavření smlouvy, ale uvedou buď pozdější, nebo naopak předcházející datum skutečného okamžiku uzavření smlouvy.
Na závěr nelze než doporučit, aby strany dbaly na to, že každá jejich smlouva je datovaná. V případě, že strany datum smlouvy záměrně pozmění, musí počítat se všemi následky, které z takového jednání plynou. Autorka je advokátkou