Nikolas Sarkozy: Evropa v úzkých: můj návrh na cestu z unijní krize

Napřesrok oslavíme padesáté výročí Římských smluv, které daly základ dnešní Evropské unii, a bude to důvod k hrdosti na půlstoletí postupného sjednocování rozděleného kontinentu.
Jenže je tu i důvod k neklidu. Silám, které táhly EU, jako by došla pára. Občané buď o cílech Evropy pochybují, nebo jsou k nim lhostejní. Chybí jakákoli společná naděje. Ať se nám to líbí, nebo ne, výsledek loňských odmítavých referend o evropské ústavě byl jasný a závazný. Přitom však nezmizela potřeba "konstituční reformy" EU. Nový text by měl definovat geopolitické hranice Evropy, stanovit dlouhodobé politické cíle EU a dát jí nástroje pro posun kupředu. To si žádá velkou demokratickou debatu.
Navrhuji, aby hlavní priority v reformě institucí byly vyřešeny minismlouvou, která by upravila smlouvy z Nice a Amsterdamu. Měli bychom tuto minismlouvu připravit napřesrok během německého předsednictví a ratifikovat během francouzského předsednictví v roce 2008; včas před volbami do Evropského parlamentu v roce 2009.

Co použít z ústavy

Zaprvé, minismlouva by měla rozšířit možnosti rozhodování tzv. kvalifikovanou většinou v Radě EU, rozšířit spolurozhodovací pravomoci Evropského parlamentu a zmocnit ho k volbě předsedy Evropské komise. Kvůli posílení role národních parlamentů bychom měli převzít "systém včasného varování", navrhovaný v ústavě EU, díky němuž by se národní parlamenty mohly proti návrhům Evropské komise včas ozvat.
Minismlouva by měla vytvořit funkci ministra zahraničí EU a zvýšit účastnickou demokracii. Kdyby o to požádal řekněme milión občanů (nebo více), Evropská komise by byla povinna předložit návrh řešení určitého problému. A konečně, minismlouva by měla stvrdit právní subjektivitu EU, což by Evropě umožnilo být členem některých mezinárodních organizací coby jediná entita. Dlouhodobě ale potřebujeme zásadnější změny.

Těžkopádná jednomyslnost

Výběr evropských komisařů čistě na bázi jejich národnosti brání efektivnímu sestavení týmu. Zároveň je ale Evropská komise často pro veřejnost obětním beránkem. Měli bychom zvážit, zda by si předseda neměl své kolegy vybírat.
Jsem také přesvědčen, že Evropa musí změnit svá pravidla pro jednomyslné rozhodování. Jak chceme někoho přesvědčit, že umíme bojovat proti terorismu, když svoláme schůzku padesáti ministrů spravedlnosti, dáme každému slovo na dvě minuty a pak od nich budeme chtít jednomyslné rozhodnutí? Už dříve jsem navrhl myšlenku "superkvalifikované" většiny, tedy podporu 70 či 80 procent pro citlivé otázky.

Turecko, přítel, ale ne člen

Je také čas postavit se čelem k otázce hranic Evropy. Francouzský i nizozemský výsledek byl zčásti způsoben představou Evropy sans frontiers, bez hranic. Pokud chceme obnovit podporu veřejnosti evropskému projektu, musíme vytvořit nový geografický a politický rámec rozšiřování EU. A vycházet z toho, že absorpční schopnost EU vůči novým členům je omezená.
O přijímání nových žadatelů se musí rozhodnout s ohledem na vnitřní potíže EU, její institucionální limity a stupeň veřejné podpory. Rozšíření by se mělo dít nikoli kvůli cílům zahraniční politiky nebo snaze povzbudit sousedy k reformám.
Takže, kdo je Evropan, a kdo ne? Je jasné, že některé nečlenské země jsou součástí kontinentu a mají plné právo na členství. Tato skupina zahrnuje Švýcarsko, Norsko, případně Balkán. Jsou však jiné země, které jsou sice sousedy, ale jsou jasně neevropské. Vůči nim bychom se měli vyvarovat nabídek typu "plné členství, nebo nic". Vytvořme privilegované partnerství, které by šlo nad rámec obchodu: tyto nečlenské země by se mohly podílet na evropské politice v některých oblastech.
Privilegované partnerství by se mělo týkat především Turecka, našeho souseda a přítele, s nímž sdílíme mnoho bezpečnostních obav i mnoho společných hodnot. Existují dobré důvody posilovat naše vazby k Turecku i bez toho, abychom zašli až k plnému členství.

Evropské daně!

A konečně musíme podstoupit ambiciózní reformu evropského rozpočtu. Je nelogické, neférové a pro čisté přispěvatele nepřijatelné, aby se evropské výdaje platily z národních rozpočtů. Měly by se platit z čistě evropských zdrojů, jako se místní výdaje hradí z místních daní. To bude důležitým tématem francouzského předsednictví EU.
Konečně bych rád dal k úvaze modernizaci politického života v Evropě. V každé členské zemi jsou témata evropských voleb stále primárně národní. Navrhuji, abychom dovolili evropským politickým skupinám kombinovat národní kandidátky a představovat společný program ve volbách do Evropského parlamentu. To by vytvořilo skutečnou evropskou kampaň a evropskou politickou agendu. Autor je francouzským ministrem vnitra a jedním z kandidátů na prezidenta