S šéfy, kteří umí říkat pouze ne, je patálie

S šéfy, kteří umí říkat pouze ne, je patálie

Každý toho má až nad hlavu, když alespoň jednou v životě pracoval pro šéfa, jehož nejčastější slovo je "ne". Claudia Husemannová však měla takové nadřízené hned dva. Hned na začátku své kariéry se setkala s manažerem, který nacházel chyby bez výjimky ve všem, co mu předložila k posouzení nebo schválení.
Pak "měla štěstí" na šéfa, který naprosto nesouhlasil s ničím, co Husemannová vypracovala či připravila, takže to musela pětkrát i šestkrát předělávat, aniž jí ovšem vysvětlil, jak to má udělat, aby se mu to zamlouvalo. Šel i do takových "prkotin" jako třeba, že Husemannová musela vyměnit bílé ubrousky u jednacího stolu za béžové.
Soudí, že tito manažeři nesouhlasí s prací podřízených nikoli proto, že jsou jim nadřazení, ale protože si o sobě myslí, že všechno vědí nejlépe.
Tihle manažeři, kteří na svých zaměstnancích nenechávají ani nitku suchou, chtějí, abychom byli přesvědčeni, že jejich přehnaně kritické připomínky jsou výrazem perfekcionismu. Říci "ano" je pro ně výrazem pokleslého standardu.
Jak tvrdí profesorka Teresa Amabile z Harvardu, "negativní hodnocení je taktikou lidí, kteří ho užívají, aby zakryli svou intelektuální nejistotu". Ve své studii uvádí, že "kritičnost zní inteligentněji než chvála". Negativisté jsou totiž přesvědčeni, že jsou chytřejší než ti, kteří se vším souhlasí. Je to možná dáno i tím, že slovo "ne" bereme mnohem vážněji než "ano".
Profesorka Kathleen Vohsová zjistila, že negativní stimuly působí na emoce, vědomí a chování silněji než ty pozitivní. Superkritičtí lidé se přitom neobtěžují sdělit podřízenému, proč vlastně to či ono odmítají. "Pracovat pro někoho takového je neuvěřitelně frustrující. Ve století, kdy se vyzdvihuje pokrok v produktivitě pracovišť, je s podivem, že ani nové technologie či nové manažerské systémy se nedovedou vypořádat s umanutou patologií těchto lidí," uvádí profesorka.
Za některých okolností však i lidé, kteří znají jen slovo ne, mohou svůj postoj změnit, jak připomíná Stuart Creque. Když jeho firma mohla získat skvělý nový kontrakt, šéf svůj negativismus opustil a jednání svých lidí i chválil. Jenže ve většině případů se tito negativisté nemění. Joseph Silverman vzpomíná na svého bývalého vedoucího, který neochotou cokoliv schválit přivedl výkon laboratoře takřka k nečinnosti. I proto, že lidé ztratili strašně moc času a energie, aby se při předkládání některého projektu vyhnuli šéfovu "ne". Takže v písemných návrzích "věnovali zpravidla větší pozornost argumentům, které by nemohl odmítnout, než některým podrobnostem vlastního projektu", říká Silverman.