V současnosti jsou na trhu jen fotovoltaické články zhotovené z křemíku. Na rozdíl od mnoha jiných surovin jeho vyčerpání rozhodně nehrozí, protože je prakticky všude, nejčastěji ve sloučeninách s kyslíkem (křemen, písek atd.). Ročně se na světě vyrobí asi 600 tisíc tun křemíku - je čtvrtým nejužívanějším prvkem po železu, hliníku a cínu -, z toho ovšem na výrobu solárních článků připadá jen jedno procento.

Pro jejich výrobu je potřeba materiál o vysoké čistotě. Toho se dosahuje několika způsoby, všechny však jsou zatím stále ještě poměrně drahé a energeticky náročné.

Původní materiál pro solární články byl monokrystal stejného typu, jaký se využívá například k výrobě počítačových čipů. Ten se "pěstuje" řízeným ochlazováním křemíkové taveniny. Takový postup je sice ekonomicky přijatelný při výrobě mikročipů, podstatně méně však pro velkoplošné panely nutné při využívání slunečního světla. Výhodou je ovšem relativně slušná účinnost přeměny světla na elektřinu, nevýhodou malé rozměry krystalu a vysoká cena. Používají se proto jen u speciálních zařízení nebo mobilní elektroniky.

Pro praktickou fotovoltaickou energetiku jsou v současnosti patrně nejpoužívanější polykrystalické články. K tomu se využívá materiál, který již není jediným krystalem, ale tvoří jej větší množství křemíkových krystalů. Články snadno poznáte podle charakteristické modravé kresby. Jednodušší výroba vede k přijatelnější ceně, ale také k nižší účinnosti přeměny energie než u monokrystalických článků.

Třetí variantou jsou takzvané amorfní články. Vyrábějí se z materiálu, který nemá krystalickou strukturu ani vysokou čistotu a je tedy podstatně levnější. Nevýhodou je nízká účinnost. (jnk)