Daniel Anýž: Čím zaplatíme za zrušení víz?

Čím zaplatíme za zrušení víz?

Když se autor tohoto článku před nedávnem ve Washingtonu bavil o vízové problematice s americkým podnikatelem, který má obchodní zájmy ve střední Evropě a zrušení víz by přivítal, slyšel následující argument: České věci ve Spojených státech moc nepomáhá, že Evropská unie se brání plně otevřít svůj pracovní trh a zrušit své vnitřní hranice vůči novým členům.

Asi jako do Austrálie

Samozřejmě, na stůl lze okamžitě položit sto plus jedna připomínek, že nespravedlivý vízový režim je zcela něco jiného než marginální technická omezení na obvodě schengenského prostoru. Jenže zároveň platí, že z amerického pohledu jde v principu o stejnou věc.
Evropská unie se dožaduje vůči USA rovnocenného postavení pro všechny své členy, sama jim však takový statut zatím neposkytla. Tak nějak tuší, že by to mohl být problém. V zásadě je to stejně nefér jako víza. A stejně těžko se proti tomu bojuje.
I proto je dobře, že zprávy o brzkém rozšíření schengenského prostoru se časově sešly s oznámením americké administrativy, že hodlá nováčkům v EU umožnit bezvízový styk. Podmínka, že země nesmějí mít více než tři procenta odmítnutých žádostí o víza, bude zmírněna nebo zcela pominuta, důležitější budou bezpečnostní kritéria.
Dění na české scéně napovídá, že reakcí na toto oznámení bude patrně otázka: Co všechno asi ti Američané budou chtít? A také výhrady typu: Proč bych měl někomu dávat osobní informace?
Tahle naježená skepse je už ale mimo. Na rozdíl od současné neprůhledné praxe, kdy žadatel nemá prakticky žádnou moc a kontrolu nad tím, zda tu docela drahou samolepku do cestovního pasu dostane, nabízí americkou administrativou navrhovaný režim přímočarou hru. Bude zde jasný, pro všechny země a všechny cestovatele daný soubor požadavků. Podle informací americké administrativy půjde kromě technických věcí, jako jsou biometrické strojově čitelné pasy, v zásadě o stejný režim, jaký vůči turistům z bezvízových zemí používá Austrálie.
Každý si tak už bude muset zvážit sám, zda mu cesta za oceán stojí za odevzdání několika osobních údajů. Kdo se rozhodne jet do USA, nebude už čelit nevypočitatelnému systému, bude se jen muset srovnat s tím, že jeho data se uloží k miliónům obdobných údajů v digitální paměti počítačů.
Kdo tuto představu nesnese, Spojené státy nenavštíví. V zásadě takto by šlo skončit, kdyby se ale z pozice malé země vůči světové velmoci přece jen stále nevtíral nedůvěřivý pocit, že na nás Američané chystají nějakou boudu, že to nebude jen tak. Že od nás budou přinejmenším určitě chtít mnohem více informací, než by byli sami ochotni dát.

Pamatuj na ta slova

"Chci zdůraznit, že Spojené státy stejně tak přijmou dopady nových bezpečnostních opatření a nebudou od občanů ze zemí s bezvízovým stykem požadovat žádná jiná opatření, než kterým se také podrobí," lze si ovšem přečíst v oficiálním prohlášení Michaela Chertoffa, šéfa amerického ministerstva pro vnitřní bezpečnost. Tedy úřadu, který připravuje návrh zákona o rozšíření bezvízového programu.
Existuje dost logických důvodů, proč lze tato slova brát vážně. V Americe v zásadě vědí, že na turistické, studentské i podnikatelské výměně mohou jen vydělat. A rada pro skeptiky? Prostě si ujištění ministra Chertoffa zapamatujte. Uvidí se, jestli bude třeba jej americké straně někdy připomenout.
daniel.anyz@economia.cz