Peter Stamm: Agnes

Agnes je mrtvá. Zabil ji tento příběh. Nic jiného mi po ní nezůstalo, než právě tento příběh. Všechno to začalo před devíti měsíci naším první setkáním ve veřejné knihovně v Chicagu. Bylo tehdy chladno, jako skoro pořád v tomto městě. Dnes je však ještě větší zima, od jezera Michigan přichází sníh a nárazový vítr. Jeho fičení je slyšet i přes skla velkých oken. Sněží, ale sníh hnaný větrem nezůstává ležet a drží jen v místech, kde je závětří.

Zhasnul jsem světlo a dívám se ven na osvětlené špičky mrakodrapů, na americkou vlajku, kterou vítr povlává sem a tam ve světle reflektoru. Dívám se dolů, do dálky, na prázdná náměstí, kde ještě teď, uprostřed noci, přeskakují světla semaforů ze zelené na červenou a z červené zase na zelenou, jako by se nic nestalo. A ono se vlastně nic nestalo.

Tady, v tomto bytě, jsme s Agnes krátký čas bydleli. Tady jsme měli svůj domov, ale teď, když Agnes odešla, se mi byt odcizil a zůstávat v něm je téměř nesnesitelné. Jen centimetr skla mne dělí od Agnes, jen jeden krok. Ale okno nejde otevřít.

Dívám se - nevím už po kolikáté - na video, které Agnes natočila během našeho výletu při příležitosti Columbus Day. Nazvala to Columbus Day Hoosier National Forest a tento název napsala svým pečlivým písmem na kazetu a podtrhla podle pravítka tak, jako jsme ve škole kdysi podtrhávali výsledky početních úloh. Vypnul jsem zvuk televizoru, záběry se mi tak zdály životnější než okolní tmavý byt, který mne obklopoval. Nacházel jsem v nich zvláštní světlo, světlo daleké roviny jednoho říjnového odpoledne.

Pustá krajina, široko daleko žádné město, žádná vesnice ani žádná farma. Následují krátké střihové sekvence, aniž by se obraz zásadně měnil. Stále nové záběry, pokusy zachytit krajinu. Občas jsem nechápal, proč Agnes tehdy právě v tu chvíli zapínala kameru. Objevují se zvláštně tvarované mraky, reklamní tabule, v dálce proužek lesa, sotva zachytitelný dálkovým teleobjektivem. Jeden záběr na mne, jak sedím za volantem a dělám grimasy. A potom pokus dostat do záběru sebe samotnou, ve zpětném zrcátku a s velikým obrazem kamery odrážejícím se ve skle. A potom ještě jednou Agnes, tentokrát sama za volantem, jak dělá rukama před obličejem odmítavé pohyby.

Potom je tam dozorce parku. Také on mává před obličejem rukama, ale na rozdíl od Agnes se při tom směje. Záběr na jeho ruce, přejíždějící po mapě ve chvíli, kdy se nám pokouší vysvětlit cestu. Ze záběru ale není zřejmé, o co šlo. Pak se dozorce posadil, otevřel zásuvku a vytáhl nějakou brožuru. Se smíchem ji ukazoval na kameru: How to survive Hoosier National Forest. Pak je záběr rozkývaný, potom se náhle objevuje zezdola ruka s nějakým letáčkem. Dozorce se v tu chvíli vyjadřuje soustředěněji, jeho obličej jakoby zvážněl. Kamera se od něj odvrací a na okamžik se objevuji já sám v záběru.

Pak je náhle vidět les, řídký porost stromoví. Ležím tam na zemi, vypadá to, jako bych spal, možná mám jenom zavřené oči. Kamera mne zabírá shora, stále se přibližuje, až je obraz rozmazaný, pak se zase vrací zpět. Potom přejíždí přes moje tělo až k nohám a zase zpět na hlavu. Zastavuje se na mém obličeji, pokouší se znovu přiblížit, ale obraz je opět rozmazaný, a tak se zase vrací zpátky.

"Žádné video nebudeš dneska chtít?" zeptal se prodavač s dozadu sčesanými a napomádovanými vlasy, když jsem před několika hodinami dole v jeho krámku popíjel pivo. Pak se taky zeptal na Agnes. Řekl jsem mu, že odešla, a jemu to přišlo k smíchu. "Všechny jednou odejdou," dodal, "nic si z toho nedělej, na světě je plno hezkých žen."

Agnes neměla toho prodavače ráda, sama nevěděla proč. Bojím se ho, prohlásila jednou se smíchem, když jsem se jí kvůli tomu posmíval. Bála se ho stejně jako se bála okna, které nejde otevřít, stejně jako nočního šumění klimatizace, stejně jako umývačů oken, když se jednou odpoledne náhle objevili na visutém lešení přímo před okny naší ložnice. Neměla vlastně ráda ani náš byt, ani dům, a vůbec celé to městské centrum. Ze začátku jsme se tomu smáli, ale později jsme už o tom raději nemluvili.

Ale sám jsem přesto pociťoval, že ten strach v ní stále je, že pořád narůstá a je už tak velký, že o něm Agnes ani nechce mluvit. Čím víc se bála, tím víc ji to připoutávalo ke mně. Stále více jenom ke mně.

2
Seděl jsem tehdy ve veřejné knihovně a studoval, jako už po několik dní, staré svazky Chicago Tribune. Tam jsem spatřil Agnes po prvé. Bylo to v dubnu minulého roku. Sedla si ve velké čítárně přímo naproti mně. Byla to úplná náhoda, většina míst byla totiž v tu chvíli obsazena. Přinesla si molitanový polštářek na sezení. Na stůl před sebe si položila blok na psaní, několik knih, dvě nebo tři tužky, gumu a kapesní kalkulačku. Když jsem vzhlédl od své práce, setkal jsem se s jejím pohledem. Sklopila oči, vzala z hromádky knih tu horní a začala číst. Pokoušel jsem se rozeznat název té knihy, ale ona to zpozorovala a přitáhla si knihu trochu blíž k sobě.

Pracoval jsem tehdy na knize o amerických luxusních železničních vagonech a právě jsem se chystal přečíst názory jednoho politika na možnost nasazení armády proti někdejší stávce v Pullmanově továrně. Zabral jsem se úplně do studia událostí kolem této stávky. Ačkoliv ta událost neměla pro samotnou knihu vlastně žádný význam, nesmírně mě to tehdy zaujalo. Vždycky jsem ve své práci podléhal zvědavosti a i tentokrát mě tato vlastnost odvedla daleko od vlastního tématu.

Od chvíle, kdy se Agnes posadila naproti mně, nebyl jsem schopen se dál soustředit na četbu. Její zevnějšek byl nenápadný, byla štíhlá a ne příliš vysoká, husté hnědé vlasy jí spadaly na ramena a její obličej byl bledý a nenalíčený. Pouze její pohled byl neobvyklý, jako by se snažila očima vyjadřovat slova.

Pochybuji, že jsem se do ní již tehdy zamiloval, ale zajímala mne, dokázala už tenkrát zaměstnávat moji mysl. Stále znova jsem hleděl jejím směrem, i když mi to brzy začínalo být samotnému trapné, ale nemohl jsem se tomu nijak ubránit. Ona sama nijak nereagovala, ani nevzhlédla, i když jsem si byl jist, že ví o mých pohledech. Konečně vstala a vyšla ven. Její věci zůstaly ležet na stole, vzala si jen kapesní kalkulačku. Následoval jsem ji, aniž bych měl pro své jednání nějaké vysvětlení. Když jsem došel do vstupní haly, nikde jsem ji neviděl. Vyšel jsem z budovy a sedl si na široké schodiště, abych si zakouřil. Ačkoliv nebyla zima, po dlouhém sezení v přetopené místnosti jsem se roztřásl chladem. Byly čtyři hodiny odpoledne a na chodnících se mezi turisty a trhovce začali mísit úředníci na cestě z práce domů.

Pomalu mne obcházel pocit prázdnoty nadcházejícího večera. Skoro nikoho jsem ve městě neznal. Přesněji řečeno, neznal jsem vlastně vůbec nikoho. Několikrát jsem našel v nějakém obličeji zalíbení, ale poučil jsem se, že je lépe se vyhnout podobným známostem dřív, než by přerostly do nežádoucích rozměrů. Prodělal jsem několik krátkodobých vztahů, ale postupem času jsem dospěl k závěru, že dokážu být i v osamělosti docela spokojen. Přesto jsem ale tušil, že nedokážu v klidu pracovat, dokud bude ta neznámá žena sedět proti mně, a rozhodl jsem se jít raději domů.

Zamáčkl jsem cigaretu a chtěl jsem vstát, když necelý metr ode mne právě ta žena usedala na schody. V ruce měla papírový kelímek s kávou. Během chůze jí trochu kávy vystříklo a teď postavila kelímek na schod a začala si zmačkaným papírovým kapesníčkem otírat prsty. Pak vyndala z batůžku, který měla u sebe, balíček cigaret a začala hledat zápalky nebo zapalovač. Zeptal jsem se, jestli jí mohu připálit. Vzhlédla ke mně jakoby překvapeně, ale v jejích očích nebylo vidět ani tak překvapení, jako něco, co jsem tehdy ještě ne zcela chápal.

"Ano, prosím," řekla.

Zapálil jsem jí cigaretu a sám jsem si taky zapálil a společně jsme mlčky kouřili a navzájem se pozorovali. Nakonec jsem vyslovil zcela bezvýznamnou poznámku a to nás přivedlo k dalšímu rozhovoru, o knihovně, o městě, o počasí. Než jsme vstali, zeptal jsem se jí na jméno. Odpověděla, že se jmenuje Agnes.

"Agnes", opakoval jsem, "to je dost neobvyklé jméno." "Nejste první, kdo to říká."

Šli jsme zpátky do čítárny. Krátký rozhovor s Agnes odstranil moje předchozí napětí a byl jsem zase schopen pracovat, aniž bych k ní musel neustále vzhlížet. Pokud jsem to přece udělal, opětovala můj pohled přátelsky, ale bez náznaku úsměvu. Zdržel jsem se déle, než jsem měl původně v úmyslu, a když si Agnes konečně sbalila svoje věci, zeptal jsem se šeptem, jestli zítra opět přijde.
"Ano," odpověděla a po prvé se usmála.

Přeložili Hugo Kysilka a Marie Išková

-
O autorovi a díle
Švýcar Peter Stamm (*1963) je spisovatelem a novinářem na volné noze. Ukázka, kterou přinášíme, pochází z jeho první knihy Agnes. Netradiční love story, kterou nyní česky vydává nakladatelství Dauphin, je považována za jedno z důležitých děl německy psané literatury 90. let.
Kromě toho je Peter Stamm autorem řady rozhlasových, televizních a divadelních her a dalších knih - povídkových souborů Blitzeis a In fremden Gärten (V cizích zahradách) a románů Ungefähre Landschaft (Krajina náhodného žití) a An einem Tag wie diesem (Jednoho dne). Právě z posledně zmiňované knihy, svého nejnovějšího románu, autor bude číst 9. ledna od 19 hodin v pražském Goethe-Institutu.
Hrdina této knihy Andreas jednoho dne změní svůj život. Všeho se zbavuje, prodá byt, dá výpověď ve svém pařížském zaměstnání, aby se v půli života vrátil k ženě, kterou kdysi miloval. Opakující se rytmus všedních dní byl jeho jedinou oporou, teď doufá v zázrak a nový začátek...

Snímek: Gaby Gerster