Demokracie utržená z řetězu

Většina kultur odchází ze scény dějin oslabena dlouhým úpadkem. Některé si ale samy podrazí nohy na vrcholu svého rozkvětu. V pátém století před naším letopočtem nic nenasvědčovalo tomu, že antické Atény jsou na konci lepší části své historie. Právě naopak. Nedávno za pomoci dalších řeckých států odvrátily invazi nesrovnatelně silnějších Peršanů, ve městě se rodila nejskvělejší umělecká a vědecká díla tehdejšího světa, v čele stál osvícený demokrat Perikles. Městský stát se pod jeho moudrým vedením stal přinejmenším lokální velmocí a měl zřízení zaručující svobodným občanům nevídaný podíl na moci bez ohledu na majetek a postavení.
Atéňané byli na svůj stát po právu hrdí. Město patrně vzniklo už v 3. tisíciletí př. n. l. Zatímco na většině pevninského Řecka se po pádu minójské kultury usadili dórští dobyvatelé, v oblasti Attiky uhájil své místo původní kmen Ionů. Možná i to bylo jedním z důvodů, proč Atény dlouho hrály vedoucí roli v takzvaném řeckém zázraku. Tedy v období, kdy se zrodila filozofie, věda, mnoho nových forem umění i demokracie, tedy základy evropské civilizace.

U Maratonu vítězně i proti přesile
První písemné doklady o existenci Atén pocházejí z 8. století př. n. l. Město zpočátku řídila aristokracie. Roku 549 př. n. l. dal Solón městskému státu ústavu s demokratickými prvky. Na pokraji zkázy se aténský městský stát ocitl při perském vpádu do Řecka. Od počátku vzdoroval moci, která mezitím pohltila všechny řecké obce v Malé Asii. Atéňané patřili k vedoucí síle odboje. Vítězství jejich vojska u Maratonu roku 490 př. n. l. ostatním ukázalo, že porazit mnohonásobně větší přesilu je možné. O deset let později spojená řecká vojska vetřelce definitivně vyhnala.
Sebevědomí občanů "města bohyně moudrosti" po vítězné válce ještě vzrostlo. Možná až moc: začali své uspořádání vnucovat sousedům a postupně budovali spolek více či méně dobrovolných spojenců. Občané opojení rostoucí silou žádali nové a nové výboje - nechyběly ani vážně myšlené nápady na dobytí Kréty, Egypta či tažení do Persie. Současně "vůlí většiny" likvidovali všechny, kdo se nějak lišili. Perikles se snažil tyto výstřelky mírnit, ani jemu ale nebylo proti mysli přehlížet přehmaty bezbřehé demokracie a okázale demonstrovat sílu Athén před okolními státy. Vnitřních i vnějších nepřátel rychle přibývalo. Demokraté si vymáhali nová a nová práva - a současně tak ztráceli nad situací kontrolu.

Dosazená vláda "třiceti tyranů"
Roku 431 př. n. l. Sparta znepokojená rostoucí mocí Atén vyprovokovala za pomoci svých spojenců válku, která pak trvala zničujících 27 let. S armádami přišel mor, kterému podlehl i Perikles. Mezi aténskými občany se nenašel nikdo, kdo by byl schopný jej plnohodnotně nahradit. Demokratičtí vůdcové navíc při vedení války museli brát ohledy na veřejné mínění, zatímco Sparťané podobné problémy neměli.
Po mnoha zvratech Atény válku prohrály a musely přijmout podmínky, které je zcela zbavily někdejší síly. Sparťané jim dosadili vládu později známou jako "třicet tyranů". Nastal teror a všeobecná demoralizace - po extrémní demokracii přišla extrémní hrůzovláda. Ještě nedávno slavné a mocné město se navždy propadlo do bezvýznamnosti.
Dlouhý konflikt s mnoha nečekanými obraty ale vyčerpal i Spartu. Klasické období řecké civilizace skončilo, do dramatu světových dějin vstoupili úplně jiní herci.



Vleklá peloponéská válka zpustošila rozsáhlé oblasti antického Řecka a ukončila klasické období jeho vývoje. Na snímku trosky chrámu v Korintu.


Demokratický politik Perikles vedl Atény v dobách jejich největší slávy, nezabránil však rychlému úpadku.