Thomas Pynchon: Duha gravitace

Je čas nedělních komiksů v novinách, na velmi modré obloze jsou křiklavě růžové mraky. Bahno na dlažebních kostkách je tak kluzké, že odráží světlo, takže nekráčíte po ulicích, ale po dlouhých pruhovaných řízcích syrového masa, vlkodlačím koleně, šunce z Šelmy. Čičerin má velkou nohu. Geli musela špičky bot vycpat starými blůzkami, aby Slothropovi sedly. Po neustálém uhýbání džípům, desetitunovým náklaďákům, Rusům na koních se mu nakonec podaří stopnout osmnáctiletého amerického nadporučíka v šedém pomačkaném služebním mercedesu. Slothrop si promne kníry, ukáže mu svoji pásku na rukáv, připadá si zakřiknutý. Slunce už hřeje. Ve vzduchu je cítit vůně věčně zelených stromů z úbočí hor. Nadporučík za volantem, který patří k tankové jednotce střežící Mittelwerke, si myslí, že se Slothrop bez problémů dostane dovnitř. Anglická SZPO přišla a odešla. Právě teď lidi z amerického dělostřelectva hekticky balí do beden a odesílají díly a nástroje pro stovky raket A4. Příšerný zmatek. "Pokoušíme se všechno dostat pryč, než přijdou Rusové a zaberou to tu." Mezivládí. Každý den sem přicházejí civilisté a byrokrati, vysoce postavení turisté zírají a volají jů. "Hádám, že nikdo ještě tolik hlavounů neviděl. Vůbec tomu nerozumím. Připomíná mi to burlesku. Nic tu nedělaj, jenom čumí. Většina má s sebou foťáky. Všiml jsem si, že ty ne. Můžeš si ho pronajmout u hlavní brány, jestli máš zájem."
Další z mnoha kšeftů. Kuchař Žluťák James si sehnal stylový servírovací vozík, teď ho můžete zaslechnout vyvolávat v tunelech: "Poslužte si! Teplé i studené, se salátem!" V příštích pěti minutách si polovina hltajících pošuků zamastí brýle. Nick De Profundis, místní lev salonů, všechny překvapil tím, že zabral tovární telefonní budku a změnil se v energetického obchodníka prodávajícího suvenýry s tematikou A4: kousky rakety, které lze použít jako přívěšek na klíče, sponu na peníze anebo jako brož pro tu dívku vašeho srdce, která na vás čeká doma. Dále měl na skladě mosazné trysky ze spalovací komory rakety, kuličková ložiska ze servomechanismu a hit tohoto týdne - diody SA 100, rozkošné směšovače vydrancované z jednotek Telefunken, a ještě vzácnější SA 102, které jsou samozřejmě dražší. Nesmíme zapomenout ani na "Mikro" Grahama, který si nechává růst kotlety a ukrývá se ve Stollen, kde bloudí důvěřiví návštěvníci: "Pššš."
"Pššš?"
"Zapomeň na to."
"Teď jste vzbudil mou zvědavost."
"Otipoval jsem si vás na znalce. Máte zájem o prohlídku?"
"Já-já jsem se odtrhl od své skupiny jen na chvilku. Fakt, hned se vracím..."
"Nenudíte se tu trochu?" Úlisný Mikro se nakloní ke své oběti. "Neříkal jste si někdy: 'Co se tu opravdu dělo?'"
Návštěvník, který je ochotný utratit závratné částky, je zřídkakdy zklamaný. Mikro zná tajné dveře do chodeb ve skále, které vedou do Dory, vězeňského tábora vedle Mittelwerke. Každý člen skupiny dostane elektrickou svítilnu. Obdrží také spěšné, strohé informace o tom, co dělat, pokud narazí na mrtvé. "Mějte na paměti, že tu byli všichni v úzkých. Když Američani osvobodili Doru, vězni, kteří ještě byli naživu, začali běsnit - drancovali, jedli a opíjeli se až k blití. Ostatní se místo americké armády dočkali Smrti, která je osvobodila duchovně. Takže teď mají sklony k duchovnímu běsnění. Buďte obezřetní. Použijte proti nim svůj přirozený zdravý rozum. Budou se vás snažit vyvést z míry, pozor na to."
Oblíbenou atrakcí je elegantní skříň na skafandry pro Raumwaffe navržená známým vojenským krejčím Heinim z Berlína. Nejenže jsou tam tak okouzlující kostýmy, že by z nich byli nadšení mladí sólisté vesmírné operety, i díky nezvykle zbarveným televizním obrazům, které se na kostýmu mihotají na nehtech u nohou, Heini dokonce myslel i na dresy pro zábavné malé Vesmírné žokeje (Raum-Jockeier) s elektrickými bičíky, kteří by se jednoho dne řítili kolem zářících hradeb Raketen-Stadtu, rozkročmo by seděli na "koních" z opracovaného meteoritu, kteří by všichni měli stejný výraz (velmi kontrastní imago koně, který vás pronásleduje, s důrazem na jeho šílené oči, zuby, stín mezi předníma nohama), zpod ocasů by jim jako prdy unikaly pohonné plyny - mladí sólisté se této toaletní scéně společně hihňají a pomalu, jen jako by si tu vzdechla gravitace, se pohupují, obklopení září fluorescentních plastů, vracejí se k valčíku, podivnému společnému valčíku z Budoucnosti, vířící tiché obličeje naznačují mírně, znepokojivě, drsně disharmonický chorál, svěšené obnažené lopatky jsou vesmírně-vídeňské, tak vyčerpané Zítřkem...
Pak přicházejí na řadu - Vesmírné přilby! Nejdříve se asi leknete, když si všimnete, že vypadají, jako kdyby byly vyrobené z lebek. Přinejmenším horní klenbu této nepříjemné pokrývky hlavy tvoří zvětšená lebka nějakého stvoření podobného člověku... Možná pod touto horou žili Titáni a jejich lebky se tu pak sbíraly jako obrovské houby... Oční důlky jsou osazené čočkami z křemene. Lze k nim přidávat filtry. Nosní kost a horní čelist nahradil kovový dýchací aparát plný otvorů a mřížek. Místo čelisti je zabudovaná část, téměř obličejový poklopec, ze železa a ebonitu, ve které se možná ukrývá radiopřijímač a která osudově černě trčí dopředu. Za příplatek několika marek si helmu můžete nasadit. Když se ocitnete v těchto žlutých jeskyních, díváte se ven přes očnice s neutrální hustotou a slyšíte svůj dech sípat v kostních dutinách, a to, co jste považovali za zdravý rozum, je vám na nic. Sekce, kde sídlilo Schwarzkommando, už není zábavným cestopisem o místních divoších, kteří se propracovávají do 21. století. Nádoby na mléko ve tvaru dýně jsou podle všeho umělo-hmotné. Na místě, kde se Enzian podle vyprávění dočkal Osvícení během mokrého snu, v němž se spojil s útlou bílou raketou, je vlhká tmavá skvrna, která nikdy neusychá, a pach, který vám napoví, že jde o semeno - ale ve skutečnosti se píše podobá mýdlu, anebo bělidlu. Nástěnné malby přišly o záměrnou primitivní syrovost a získaly primitivní komičnost, hloubku a brilanci - opravdu se proměňují v dioramata na téma "Příslib cest do vesmíru." Ostře je osvětlují karbidové lampy, které prskají a smrdí jako špatný dech někoho, koho docela dobře znáte. Scenérie vám vede pohled. Po několika minutách lze rozeznat, co se na obrazech vlastně děje: dokonce i v nesmírných vzdálenostech naznačených měřítkem: ano, visíme teď na nejzazším okraji své dráhy do Raketen-Stadtu, těžkou noc magnetických bouří máme za sebou, elektrické výboje se stále třpytí na naší oceli jako dešťové kapky ulpívající na oknech aut... ano, je to Město: monotónní výkřiky "Bo-ží!" a "No, to je teda něco"! se odrážejí od květu okna, za kterým se tísníme v tomto slaném podzemí... S překvapením tu nenacházíme symetrie, které jsme naprogramováni očekávat, žádné stabilizátory, aerodynamické tvary, stožáry, anebo jednoduché trojrozměrné geometrie oficiálního vidění - ty jsou pro úředníky s visačkami na oficiální Prohlídce, v číslovaných Stollen. Ne, architekti Raketového-města, jež tak bíle září na pozadí poklidné tmy vesmíru, se záměrně Vyhýbali Symetrii, Nebáli se Spletitosti, Zaváděli Teror (podle Preambulí k Článkům o imachinaci) - ale turisté si musejí jeho vzhled spojit s věcmi, které si pamatují z dřívějška a ze své planety - s lahví vína rozbitou v umyvadle, borovicí osinatou vzdorující Smrti celá tisíciletí, dávno opuštěnou betonovou vozovkou, účesy z konce 30. let, molekulami indolu, zejména polymerovaného indolu, například v Imipolexu G -
Počkat - který z nich si to pomyslel? Monitory, zaměřte ho, rychle -
Ale cíl unikne. "Mají vevnitř vlastní bezpečáky," říká Slothropovi mladý nadporučík, "jsme tady jenom jako Pozemní stráž. Naše odpovědnost končí ve Stollen Číslo nula, Energie a Světlo. Takže se tu moc nepředřeme." Žije se tu báječně a nikdo se příliš netěší na přeložení. Na píchání, vaření a praní tu máte fräuleins. Nadporučík může Slothropovi sehnat šampaňské, kožichy, foťáky, cigarety... Přece tě nezajímají jen rakety, že ne, to by přece byla blbost. Má pravdu.
Jedním z nejsladších plodů vítězství, vedle spánku a rabování, je určitě možnost nevšímat si značek zakazujících parkování. Přeškrtnutá Péčka v kruzích jsou sice všude, přibitá na stromech anebo připevněná dráty na nosnících, ale hlavní vchody do tunelů jsou stejně slušně zablokované, když k nim potlučený mercedes dorazí. "Do prdele," huláká mladý tankista, vypne motor a nechá německou káru stát v neurčitém úhlu na rozsáhlém blátivém parkovišti. Nechá také klíčky v zapalování, Slothrop se učí všímat si takovýchto věcí...
Vstup do tunelu má tvar paraboly. Dotek Alberta Speera. Někdo ve třicátých letech byl blázen do parabol a Albert Speer měl tehdy na starosti novou německou architekturu, později se stal ministrem zbrojní výroby, a z toho titulu i hlavním zákazníkem raket A4. Zdejší parabola je dílem Speerova žáka Etzela Ölsche. Všiml si parabolických tvarů u nadjezdů na dálnici, na sportovních stadionech u.s.w. a domníval se, že jde o nejsoučasnější věc, kterou kdy viděl. Představte si, jak byl překvapený, když zjistil, že parabola je i tvar, který opíše raketa na své cestě vesmírem. (Vlastně tehdy poznamenal: "Ach, to je dobré.") Po Attilovi Hunovi ho pojmenovala matka, nikdo nikdy nezjistil proč. Jeho parabola má vysoký ochoz a vedou pod ní koleje, ocel mizící v přítmí. U okrajů je svinutá maskovací látka. Nad vchodem se zvedá úbočí hory, skála tu a tam vyčuhuje mezi keři a stromy.

Přeložili Zdeněk Fučík a Hana Ondráčková

-
O autorovi a díle
Americký spisovatel Thomas Pynchon (*1937), z jehož románu Duha gravitace přinášíme ukázku, je považován je jednoho z nejdůležitějších autorů současnosti. Než začal psát, sloužil u amerického námořnictva, vystudoval Cornell University a poté pracoval u firmy Boeing. Už dlouhá léta však komunikuje s veřejností jen prostřednictvím svých děl. Nenechává se fotografovat (jediný jeho dnes dostupný snímek je asi půlstoletí starý), nemluví s novináři...
Titul Pynchonova románu Duha gravitace odkazuje na obloukový opar výparů, které po sobě za druhé světové války zanechávaly na obloze německé rakety V-2, a naznačuje tak krutou a temnou parodii daného slibu, že Bůh už nikdy nezničí lidstvo. Historie je však velký podvod, namísto potopy přichází zničující oheň z nebes, v kterém se ocitá hlavní hrdina románu Tyrone Slothorp. Pynchonův román, který v těchto dnech vydává nakladatelství Volvox Globator, je jednou z nejhlubších a nejvynalézavějších sond do americké společnosti a stává se současně jakýmsi encyklopedickým průvodcem druhé poloviny 20. století.