Witold Gombrowicz: Kosmos

Povím jiný příběh, podivnější... Pot, jde Fuks, já za ním, nohavice, podpatky, písek, plouháme se, plouháme, zem, koleje, hroudy, záblesky skelných kaménků, jas, vedro bzučí, rozechvělé parno, černo od slunce, chalupy, ploty, pole, lesy, ta cesta, ten pochod, odkud, jak, to by bylo dlouhé povídání, abych řekl pravdu, byl jsem unavený otcem i matkou, vůbec rodinou, chtěl jsem si ostatně střihnout aspoň jednu zkoušku, ale taky nadechnout se změny, utrhnout se, pobýt někde daleko. Vyjel jsem si do Zakopaného, jdu Krupovkami, uvažuju, kde by se dal vykouzlit nějaký ten penzionek, ne moc drahý, a narazím na Fukse, ryšavá, do blonďata vyšisovaná tlama, vytřeštěná, pohled vymaštěný apatií, ale měl radost, a já měl radost taky, jak se máš, co ty tady, hledám pokoj, já taky, mám adresu - řekl - statku, kde je to lacinější, protože daleko, skoro už na úplném venkově. A tak jdeme, nohavice, podpatky v písku, cesta a vedro, kouknu dolů, zem a písek, blýskající se kaménky, levá, pravá, levá, pravá, nohavice, podpatky, pot, oči, z vlaku nevyspané, se klíží, a nic, jen to kráčení tam dole. Zastavil se.
"Odpočinem si?"
"Je to ještě daleko?"
"Už ne."
Rozhlédl jsem se a uviděl to, co bylo k vidění, a co se mi nechtělo vidět, protože jsem to viděl už tolikrát: borovice a ploty, smrky a domy, býlí a tráva, příkop, pěšiny a záhonky, pole a komín... vzduch... a třpytilo se to sluncem, ale černě, čerň stromů, šeď půdy, přízemní zeleň rostlin, všechno trochu černé. Zaštěkal pes, Fuks zašel do křoví.
"Ochladilo se."
"Pojďme."
"Počkej. Můžem chvilku posedět."
Zašel trochu hlouběji do křoví, kde se otvíraly výklenky, loubí, zatemněná shora lískovím a větvemi smrků, ponořil jsem zrak do změti listí, halouzek, jasných skvrn, zhutnění, rozzevů, náporů, šikmin, úhybů, zaoblin, čert ví čeho ještě, do skvrnatého prostoru, který dotíral a uhýbal, utichal, narůstal, copak já vím co, trhal se, rozvíral... ztracený a zlitý potem, cítil jsem zdola zem, černou a holou. Tam mezi halouzkami něco tkvělo - něco trčelo, něco jiného a cizího, i když nezřetelného... a to si prohlížel i můj spoluchodec.
"Vrabec."
"Ehm."
Byl to vrabec. Vrabec visel na drátě. Pověšený. Se zakloněnou hlavičkou a rozevřeným zobáčkem. Visel na kousku tenkého drátu zaháknutého za větev.
Zvláštní. Pověšený pták. Pověšený vrabec. Ta excentričnost zde křičela hlasem velikým a svědčila o lidské ruce, která se vedrala do houští - ale kdo? Kdo ho pověsil, proč, jaký důvod k tomu mohl mít?... uvažoval jsem v tom galimatyáši, v tom rozhaluzení hýřícím milionem kombinací, ale roztřesávající jízda po železnici, noc hučící vlakem, nevyspání, vzduch, slunce, ten pochod tady s tím Fuksem a Janka, matka, zmatky s dopisem, moje "zmrazování" otěcka, Roman, ostatně i Fuksovy trable s šéfem v kanceláři (jak mi vyprávěl), koleje, hroudy, podpatky, nohavice, kaménky, listí, vůbec všechno padlo najednou před tím vrabcem jako dav na kolena, a on se stal králem, ten excentrik... a kraloval v tom zákoutí.
"Kdo jen ho mohl pověsit?"
"Nějaké děcko."
"Ne. Moc vysoko."
"Pojďme."
Ale nehýbal se. Vrabec visel. Půda byla holá, ale tu a tam na ni útočila krátká, řídká tráva, povalovala se tu spousta věcí, kousek zprohýbaného plechu, klacek, další klacek, roztrhaná lepenka, klacík, a taky hovnivál, mravenec, druhý mravenec, neznámý brouk, tříska a tak dále a dál, až k trsům u kořenů keřů - on si to prohlížel stejně jako já. "Pojďme." Ale ještě stál, díval se, vrabec visel, já jsem stál, díval se. "Pojďme." "Pojďme." Nehýbali jsme se však, snad proto, že jsme tu stáli už příliš dlouho a okamžik vhodný k odchodu minul... a teď to začínalo být už těžší, méně vhodné... my s tím vrabcem, pověšeným v křoví... a hlavou mi nejasně problesklo něco jako, že by to od nás bylo jakési porušení proporcí, že by to bylo netaktní, nevhodné... byl jsem ospalý.
"No tak jdeme!" řekl jsem a odešli jsme, zanechavše v křoví vrabce - samotného.
A další pochod po cestě, pod sluncem, nás zapařil, znavil, po pár krocích jsme se zastavili, nespokojeni, a znovu jsem se zeptal "je to daleko?", kdežto Fuks ukázal prstem na tabulku vyvěšenou na plotě: "Tady mají taky pokoje k pronajmutí." Podíval jsem se. Zahrádka. V zahrádce stavení, za parkánem, bez ozdob, bez balkonů, nudné a ubohé, úsporné, s uskrblenou podsíní, trčící, dřevěné, zakopanské, se dvěma řadami oken, v přízemí a v poschodí po pěti, a co se zahrádky týče, pár zakrslých stromků, pár macešek vadnoucích na záhonech, pár vyštěrkovaných pěšin. Ale on mínil, že by se to mělo vidět, co to může škodit, někdy se v takové chatrči natrefí na žrádlo, že si prsty olizuješ, může to být laciné. Taky jsem byl pro zajít tam, okouknout to, třebaže jsme předtím potkali už několik takových tabulek, aniž jsme jim věnovali pozornost - ale lilo ze mne. Pařák. Otevřel branku a popošli jsme po vyštěrkované pěšině k pableskujícím okenním tabulím. Zmáčkl zvonek, chvíli jsme postáli na podsíni, a dveře se otevřely, objevila se žena, ne už mladá, kolem čtyřicítky, něco jako hospodyně, prsatá a kyproučká.
"Chtěli bychom si prohlídnout pokoje."
"Okamžik, hned zavolám paní."
Čekali jsme v podsíni, já měl v hlavě hluk vlaku, cestu, události minulého dne, rojení, výpary, šum. Kaskáda, ohlupující virvar. To, čím mě ta žena zaujala, bylo podivné znetvoření úst na té tváři spořádané hospodyňky se světlýma očkama - ústa měla z jedné strany jakoby naříznutá a to jejich prodloužení, o kousíček, o milimetr, způsobilo, že horní ret byl jakoby povychlíplý, uhnutý nebo povyklouzlý, něčím to připomínalo plaza, a ta doprovodná, jakoby uhýbavá oslizlost odpuzovala plazím, žabím chladem, a přesto mne v tu ránu rozehřála a rozpálila, neboť byla tmavým průchodem ke smyslnému hříchu s ní, k hříchu slizkému a hlenovitému. A překvapil mě její hlas - neboť jsem v takových ústech očekával hlas kdovíjaký, a ona zatím promluvila jako obyčejná hospodyně, starší, při sobě. Teď jsem ji slyšel z vnitřku domu: "Teta! Pánové přišli kvůli pokoji!"

Ona teta, která se za chvíli vykutálela na krátkých nožkách jako na válečku, byla kulaťoučká - prohodili jsme spolu pár vět, ano, jistěže, má dvoulůžkový pokoj s penzí, račte, pánové dál! Zavonělo to mletou kávou, malá chodbička, předsíňka, dřevěné schody, na jak dlouho, pánové, á, studovat, u nás je klid, ticho... nahoře opět chodba a pár dveří, byl to nevelký dům. Otevřela poslední pokoj, obhlédl jsem jej jediným pohledem, byl totiž jako všechny pokoje k pronajmutí, potemnělý, se staženou roletou, se dvěma postelemi a se skříní, s věšákem, s karafou na talířku, se dvěma lampičkami u postelí, bez žárovek, se zrcadlem v usmoleném nehezkém rámu. Trocha slunce, sedlo si zpoza rolety na jedno místo na podlaze, a zalétala sem vůně břečťanu spolu s bzučením čmeláka. Jenže... a přece jen došlo k překvapení, neboť jedna z postelí byla obsazena a někdo na ní ležel, žena, a dokonce by se mohlo zdát, že neleží úplně tak, jak by se náleželo, i když jsem nevěděl, v čem záleží ta, řekněme, odlišnost - zda v tom, že postel byla bez peřin, jen holé matrace, nebo v tom, že noha ženy ležela zčásti na železné síti postele (jedna matrace byla totiž posunutá) a že spojení nohy a kovu mne v tom parném, bzučícím, únavném dni překvapilo. Spala? Když nás uviděla, posadila se na posteli a upravila si vlasy.
"Leno, co tu děláš, zlatíčko? Teda tohle! Dovolíte, pánové, moje dcera."
V odpovědi na naše úklony přikývla, vstala a tiše odešla - to ticho ve mně uspalo myšlenku na něco neobvyklého.
Majitelka nám ukázala ještě sousední pokoj, stejný, ale o něco levnější, protože nebyl bezprostředně spojen s koupelnou. Fuks se posadil na postel, paní ředitelová Wojtysová na židli a skončilo to tím, že jsme si ten lacinější pokoj najali, se stravou, o níž se paní ředitelová vyjádřila "však uvidíte".
Snídat a obědvat jsme měli na pokoji, ale večeřet dole, s rodinou. - "Vraťte se, pánové, pro své věci, a my tu zatím s Kataškou všechno připravíme."

-

Přeložil Erich Sojka

O autorovi a díle
Witold Gombrowicz (1904-1969) patří k největším polským spisovatelům 20. století. Vystudoval práva na univerzitě ve Varšavě, krátce studoval filozofii a ekonomii v Paříži. Těsně před vypuknutím druhé světové války odjel do Argentiny, kde nakonec zůstal 24 let. Do Evropy se vrátil v roce 1963, žil nejprve v Západním Berlíně a od roku 1964 v jihovýchodní Francii. Jeho nepříliš rozsáhlé dílo už z velké části vyšlo i česky a k doposud přeloženým knihám nyní budeme moci počítat i román Kosmos, z něhož přinášíme ukázku a který tento měsíc vydává nakladatelství Argo. Jedná se o vyprávění mladíka, který se o prázdninách zabydlí v opuštěném domě a najde v houštinách za oknem oběšeného vrabce. Mrtvolka v něm roznítí představivost a my skrz přerývaný vnitřní monolog poznáváme hrdinovo nitro... Právě za tento román, vydaný roku 1965, byl Witold Gombrowicz nominován na Nobelovu cenu za literaturu.

Kresba autora: Hana Mertová