Marián Varga: Jako bych byl člověkem bez minulosti

Vydal novou desku, oslavil šedesátku. Vyrazil na koncertní šňůru po rodném Slovensku. V březnu vystoupí v Čechách, kde se skupinou Collegium Musicum vzbuzoval davové šílenství. "Byl mojí lucernou v zoufalství sedmdesátých let, ale jak teď asi žije," povzdechl si jeden z dávných fanoušků, když jsem mu řekl, že jedu za rockovým klávesistou a skladatelem Mariánem Vargou.

Tedy, jak teď žijete?
Tak dobře, pokojně. Už se nikam neženu, žádné velkolepé plány...

Míváte ještě někdy období medvědího spánku, jimiž jste byl mezi přáteli známý?
Teď už ne. To jsem míval, když jsem byl tři dny vzhůru v kuse, pak jsem dva dny spal, pak zase tři dny bdění, dva dny spánku a pořád dokola. To byl dost problém při dohadování schůzek, termínů koncertů. Musel jsem si vypočítat, jestli budu zrovna vzhůru nebo spát.

Proč jste to tak dělal?
Nedokázal jsem skládat s vědomím omezeného času. A když jsem měl před sebou dvaasedmdesát hodin, zdálo se mi, že mám nekonečně mnoho času. Mám pocit, že každý spánek je jakýmsi mikroumíráním, které mě změní. Probudím se a jsem jiný. V téhle přetrženosti jsem neuměl souvisle komponovat. Tak jsem získal obsesi řešit to "medvědím rytmem", jak to kamarádi nazývali.

Ty tři dny jste trávil úporným skládáním?
Kdybyste mě pozoroval, jak pracuji, komponuji, tak byste měl pocit, že nic nedělám. Tamhle si pustím nějakou desku, pak si vařím čaj, bloumám, sem tam si něco brnknu na klavíru, pak zase telefonuji...Takové těkavé čekání na chvíli, kdy mne něco napadne. Z těch dvaasedmdesáti hodin bylo tak šest hodin plodných.

Byl jste nervózní při čekání na plodnost?
Já věděl, že to přijde. Byl jsem si úplně jistý, že když překonám noci, upadnu do nespavosti, tak to přijde. Budu odměněný nápadem.

Jak dlouho vám medvědí životní rytmus vydržel?
Dobrých dvacet let, od třiceti tak do padesátky. Pak už jsem nedokázal takovým způsobem existovat.

Koncem loňska jste vydal desku, kde hrajete se smyčcovým kvartetem své třicet let staré rockové písničky. Vracíte se na prahu stárnutí obloukem na začátek?
Tak to asi není. Na koncertech hraji s Moyzesovým kvartetem i skladby z posledních sedmi let. To byl jejich nápad, zařadit na desku staré písně. Vznikly z toho čistě hudební miniatury, na nichž mi ale stejně překáží, že tam nejsou texty. Dlouho trvalo, než jsem se s těmi skladbičkami ztotožnil.

Ale třeba skladbičku Možno hrajete jurodivěji než na desce Zvonky, zvoňte z roku 1969. Chtěl jste to mladíčkovi Vargovi natřít?
To bych si netroufl, bojovat sám se sebou jako mladým. Bál bych se.

Proč? Na na rozdíl od zelenáče Vargy máte spoustu zkušeností.
Ale víte, co se říká? Zkušenosti jsou jediné, co nám zbude, když všechno ztratíme.

Léta jste byl označován za mága hammondek. Na novém albu ale hrajete výhradně na klavír. Je vám teď bližší?
Mně byl odjakživa bližší. Sápal jsem se na něj už jako čtyřletý, studoval jsem klavír na konzervatoři. K hammondkám jsem se dostal spíš nedopatřením, protože v beatové kapele se klavír nedá dobře ozvučit. Zpočátku jsem hammondky nenáviděl, protože ať do kláves udeříte silně nebo slabě, vyjde to nastejno. A čím déle jsem hrál na hammond organ, tím hůř jsem hrál na klavír. Ale komponoval jsem s klavírem.

Někde jste řekl, že jste odmalička myslel rukama. Co si mám pod tím představit?
Každý zvuk, který slyším, je pro mě pocitem ruky na klaviatuře. Hudba se mi nezobrazuje v notách. Místo noty se mi objeví ruka. Moje skladby vznikaly ve zvláštní chaotičnosti. Něco jsem si hrál, najednou mi ruka sklouzla, kam neměla, a já to začal rozvíjet. Mnohé nápady se tak vlastně zrodily omylem. Ale tuhle neopatrnost, ležérnost si na hammondkách nemůžete dovolit. Tam vás to může hodit úplně jinam. Blbě přepnete nějaký knoflík a jste v koncích. Někdy to hraní už je jen souboj s knoflíky.

Ale velcí interpreti art rocku, k nimž jste byl řazen, suverénně ovládali klávesové pyramidy, plné blikající elektroniky...
Také jsem byl solidně vybavený, měl jsem analogový syntezátor, všechny ty harmonizéry, vocodery, sekvencery.... Pumpoval jsem to do lidí. Jak se ale objevovala další a další zařízení, přišlo mi to už dost perverzní. Syntezátor mi připadal jako něco nestvůrného, co nedýchá. Taková dehumanizace hudby. Ale podobné pocity ve mně vzbuzovaly i kostelní varhany.

Tvrdíte, že jste pocítil jako zátěž, když jste zjistil, že dokážete zacházet s tóny, vymýšlet melodie. Proč?
Já jsem už jako malý kluk přísahal nějakému božstvu, nebo nevím komu, že tuhle schopnost, která mě odlišuje od ostatních, nikdy nezneužiju. Podvědomě jsem cítil, že umění manipulovat s tóny může sklouznout k podvodu, k oblbování lidí pokleslou muzikou, k rejžování prachů.

Dodržel jste klukovskou přísahu?
Když o tom přemýšlím, tak vlastně ani nevím...

Deska Zvonky, zvoňte, na niž jste složil svoje první písně, je i po třiceti letech považována za nejdůležitější desku slovenského bigbítu. Myslíte si to také?
Lhal bych, kdybych tvrdil, že ne. Nám se s Pavolem Hammelem podařilo přizpůsobit slovenštinu, což je takový panenský jazyk, potřebám rocku. Třeba tím, že jsme někde do jedné slabiky vtěsnali více tónů. To se používá v opeře, ale v bigbítu to u nás bylo docela průkopnické.

Proč jste ale opustil Hammelovy Prúdy dřív, než tahle deska vyšla?
Štvalo mě, jak Prúdy znějí na pódiu. Na desce jsem používal různé nástroje, zazní tam smyčcový orchestr i dechové kvinteto. Tahle aranžmá byla naprosto nepřenosná. Tak jsem vyrazil hledat něco nového a dlouho nevěděl, co vlastně chci najít.

Legenda praví, že pro směřování vaší nové skupiny Collegium Musicum bylo rozhodující vystoupení skupiny Nice v Lucerně, kde jste fascinovaně hleděl varhaníku Emersonovi na prsty. Je to pravda?
Je to blbost. Já byl, když Emerson spustil - jak bych to řekl - v dost povznesené náladičce. Většinu jeho koncertu jsem prospal. Ale fakt je, že zejména jeho první desky mne utvrdily v tom, že cesta, jíž jsme se vydali s Collegiem, je dobrá.

Jak to, že bigbíťácké publikum, odkojené melodickými písničkami šedesátých let, přijalo s nadšením vaše instrumentální kompozice, vycházející i z klasické hudby?
Nevím. Ale my měli ze záhadných důvodů natřískané sály nejen v Československu, ale i v tehdejší NDR nebo Maďarsku. Snad to bylo tím, že jsme se naprosto lišili od všeho, co tehdy bylo ve východním bloku k slyšení. A taky tomu napomohly různé mýty, které se o mně šířily.

Třeba že jste feťák. Bylo na tom něco pravdy?
Něco málo jo. Ale když se vyrojily ty pověsti, měl jsem tohle období už za sebou. Ale mladým asi chyběl idol nepřizpůsobivého, věčně zdrogovaného rebela. Tak si ho udělali ze mne.

Vám to vadilo? Dneska si někteří zpěváci image feťáka pěstují v bulváru.
Jenže tenkrát to bylo docela nebezpečné osočení. Je ale fakt, že policajti mě vyslýchali dost často, ale o tomhle se nikdy nezmínili. Jen ministr kultury Miroslav Válek se mě jednou zeptal: "Pane Vargo, berete drogy?" Já mu řekl: "Vždyť u nás žádné nejsou." A on se tak podíval a povídá: "Ale přece všechno se dá sehnat." A já na to: "Tak mi nějaké sežeňte..."

Zhudebnil jste Válkovu báseň Smutná ranná električka. Nebál jste se, že to vyzní jako devótnost vůči papalášovi?
Ale on byl skutečně velký básník. Smutná ranná električka mi byla blízká svou rozervaností, smutkem. Když jsem se Válka zeptal, jestli ji mohu zhudebnit, odpověděl, že mu bude ctí. Válek byl hodně rozporuplná osobnost. Kdybychom to vzali do důsledků, jako ministr by musel zakázat sám sebe jako básníka. A vlastně ho svým způsobem zakázal. Přestal psát.

Držel nad vámi ochrannou ruku?
Možná trochu ano. On měl zvláštní zvyk, že přes léto mizel na dva měsíce někam k moři. Prostě jako ministr přestal fungovat. A to se vždycky kolem mne začaly objevovat nějaké nesmyslné distance, estébáci si mne pozvali na výslech a ptali se třeba, proč jsem vyměnil nějakého člena kapely... Když se pak Válek vrátil, tak to přestalo. Ale on byl obecně proti zakazování umělců. A na stranických schůzích argumentoval, že díky tomu nemáme na Slovensku tolik disidentů jako v Čechách.

Navrhli vám při výsleších spolupráci?
To už v šestnácti, když jsem nastoupil na konzervatoř. Někteří studenti jezdili hrát s folkloristickými soubory po světě. Estébáci chtěli, abych vyzvídal, jestli se nestýkají s emigranty. Celý vyjukaný jsem se svěřil svému profesorovi klavíru Bergerovi a on mi řekl: "Když ti někde špatně vyčistí koberec jednou, dvakrát, pak už jim ho tam nedáš." Hned jsem pochopil, že jim nesmím ani náznakem vyjít vstříc.

Dvojalbum Konvergencie, které jste nahrál s Collegiem, vám vydělo 250 tisíc korun. To byla tehdy pro pětadvacetiletého kluka závratná suma. Co jste s tím udělal?
Furt jsem někomu volal, jestli nechce půjčit. Přišlo mi nespravedlivé vydělávat třeba i za jediný koncert tolik, co jiní lidé za měsíc. Taky jsem si dělal zásoby na horší časy. Zastrkal jsem různé sumy do knížek a ještě po letech je objevoval.

Řekl jste: "V určitém období jsem začal degenerovat a byl jsem si toho naštěstí vědom." Jak to začalo?
V polovině sedmdesátých let jsem vlastně neměl konkurenci, dělal i dvě stě padesát koncertů za rok, pro gramofonové nakladatelství Opus jsem byl zlatým teletem. Abych to všechno vydržel, pil jsem čím dál víc. V opilosti jsem ale nedokázal skládat. Nebyl jsem jako Dmitrij Šostakovič, který napsal nejlepší věci jako notorik.

Nebyli z toho pánové z Opusu nervózní?
To víte, že jo. Jednou za mnou přišla domů celá delegace s náměstkem ředitele v čele, aby zjistili, jestli jsem schopen natočit desku. Měl jsem zrovna v ruce dvoudecák vodky, po němž podezíravě pokukovali. Když jsem ho vypil na ex, usoudili, že je to voda. Mojí sestře pak radili, aby mi dávala med, že pomáhá na všechno.

Je pravda, že jste si na shánění alkoholu najal svého člověka?
To už jsem skoro nemohl chodit. Zaměstnával jsem chlápka za 2800 korun měsíčně, který měl za úkol nosit mi chlast. A pak ho se mnou i vypít, samozřejmě. Každý den mi přinesl několik lahví vína.

Jak jste se z toho všeho vyhrabal?
Postupně, spíš vlastními silami, jsem dostal svoji závislost pod kontrolu. Ale byl jsem i dvakrát na protialkoholním léčení. Poprvé, to ještě existovalo Collegium, jsem klukům z kapely dával ty samé peníze, jako bychom normálně koncertovali. Měli rodiny a museli z něčeho žít, zatímco já jsem byl v blázinci.

Po rozpadu Collegia jste v roce 1984 nahrál sólovou desku Stále tie dni, jež vyšla na popud cenzorů v miniaturním nákladu. Co jim vadilo na hudbě beze slov?
Válek mi jednou řekl: "Vargo, vy máte děsný štěstí, že jen skládáte, hrajete, ale nepíšete texty." Tak jsem mu vysvětlil, že tím spíš když někdo řekne o mé hudbě, že je antisocialistická, nemám šanci to logicky vyvrátit. Na téhle desce jim byly podezřelé už jen názvy z liturgie. Navíc jsem nahrál skladbu, parodující fašistický nebo komunistický pochod. Chtěl jsem ukázat, že fašisti a komunisti i v hudbě používali stejné postupy.

Jak jste v osmdesátých letech prožíval ústup ze slávy, život v ústraní, kdy se lidé ptali, jestli vůbec žijete?
Pro mne bylo těžší vyrovnat se s tou slávou, kdy jsem si připadal, jako by mne furt zabírali bodovým reflektorem. Navíc, nebyl jsem tehdy sám, podruhé jsem se oženil, měl jsem úžasné přátele - Dušana Mitanu, Vlado Godára, Jána Langoše...

Jak se vyrovnáváte s Langošovou smrtí?
Nejde to. Se mnou je to tak, že když jsem někomu blízkému nešel na pohřeb, jeho smrt mám nedořešenou. Zatímco pohřby, jichž jsem se zúčastnil, tak ty smrti jsou dořešené. Janovi jsem byl na pohřbu a dokonce mu tam hrál. Ale nějak jsem nezaznamenal, že by se mi tím něco vyřešilo.

Co pro vás znamenal?
Když jsem se rozvedl a živořil tři roky sám, přežil jsem hlavně díky němu. Měl jsem strašné stavy, kdy jsem donekonečna opakoval nějaké maličkosti, banality. Jan byl připraven mě poslouchat třeba ve dvě v noci. To bylo zaručené antidepresivum.

V Čechách jste byl vždy populárnější, možná i váženější než na Slovensku. Čím si to vysvětlujete?
Češi asi mají přirozenější vztah k umění. Slováci, kteří pořád jen bojují o svou identitu, hledají v umění léky na vlastní bolesti, ublíženosti. Ale teď jsem měl patnáct koncertů po slovenských městech a byla to fantazie. Nějak si mě to Slovensko v poslední době popadlo.

Když jste ale po dlouhé době vystoupil v roce 2002 v Praze, zaskočil jste posluchače improvizacemi, které nepřipomínaly nic z toho, jak vás znali. Co se změnilo?
Měl jsem předtím období, kdy jsem ani já své hudbě moc dobře nerozuměl. Zapletl jsem se do zvuků a experimentů, které se vzdálily lidskému uchu. Začal jsem očišťovat, zjednodušovat, až jsem dospěl k hudebním miniaturám, kde vše podstatné musí být řečeno na krátkém úseku. Svět se zrychluje, lidé nemají trpělivost poslouchat dlouhé instrumentální kompozice.

Cítíte se dnes spíš rockovým hudebníkem nebo interpretem klasiky?
Já jsem se rockerem vlastně necítil nikdy. Paradoxně ani v době, kdy jsem měl sály nabité rockovými fanoušky. Ale hrát si na klasika taky nechci. To má v sobě příchuť konce...

Existuje ale něco v současné rockové hudbě, co vás přitahuje?
Já hlavně tvrdím, že neexistuje žádný rock. Přece rock vznikal z protestu, byl zosobněním revolty mládeže, ať už v Americe proti válce nebo u nás proti komunistům. Ale mladí lidé jsou dnes strašně konformní vůči společnosti, rodičům i penězům. A rock už jen nezadržitelně degeneruje.

Myslíte si, že rock je odsouzen k zániku?
Obávám se. Ale hlavně mám strach ze smrti hudby jako takové. Že tady zbude jen nějaká hudba na každodenní přežití. Hudba jako zvuková kulisa, jako tapeta. Jako zevšednění všeho. V každé kavárně dneska na mě útočí zapnutá muzika, která už není muzikou. Není před ní úniku. Ale kouření tam budou zakazovat.

Na poslední desce postrádáte texty. Proč se nevrátíte ke skládání písní, vašich mladických majstrštyků?
No ano, měl bych na to nějakým způsobem navázat. Najít kontinuitu mezi tím, co jsem byl a co jsem dneska. Jenže je to přetržený. Když poslouchám svoje písničky i jiné skladby, mám pocit, že jsem je nesložil já. Jako by celé moje "dílo" napsal někdo jiný, v nějakém snu.

Proč se ve svém díle nepoznáváte?
Moje mimohudební asociace, vážící se k nějaké situaci, obrazu nebo vzpomínce, které souvisejí s určitou písničkou, jsou stále bledší a bledší. Dokonce mám pocit, jako bych byl člověkem bez minulosti.

Nejste ale potom přece jen na začátku?
Jo, ale na úplném. Za mnou jako by nebylo nic. A tak cítím, že musím ještě něco udělat, že teď nemůžu skončit. Jestliže ty skladby nebyly moje, tak teď musím stvořit něco svýho. n

Marián Varga (*1947)
Narodil se ve Skalici. Po základní škole nastoupil na bratislavskou konzervatoř, z níž ho vyhodili před koncem studia. V roce 1967 se stal členem skupiny Prúdy se zpěvákem Pavolem Hammelem. V roce 1969 vyšla jejich deska Zvoňte, zvonky, na niž Varga napsal většinu písní. Na přelomu let 1969 a 1970 zakládá skupinu Collegium Musicum a o rok později vydává LP Collegium Musicum a dvojalbum Konvergencie. V roce 1972 nahrál s Pavolem Hammelem desku Zelená pošta. O čtyři roky později vyšla jejich deska Na druhom programe sna, na níž hrál i kytarista Radim Hladík.
V sedmdesátých letech vydává několik LP se skupinou Collegium Musicum, jejich kariéra vrcholí v roce 1981 nahráním dvojalba Divergencie. Vzápětí Varga Collegium rozpouští a v roce 1984 vydává sólové album Stále tie dni. Po roce 1990 nahrál LP s Vladimírem Mertou a napsal hudbu k desce Krylovy poezie. Před čtyřmi lety vyšla Vargovi živá nahrávka Solo in Concert. Loni v prosinci vydal album nazvané Marián Varga a Moyzesovo kvarteto.

Snímky HN - Jan Šilpoch