Recenze

DIVADLO

Leonid Andrejev: Třetí trest

/Brno, Divadlo U stolu. Premiéra 9. 3./

Divadlem U stolu zdramatizovaná povídka Leonida Andrejeva (1871 až 1919) Fixní idea nenabízí jednoznačnou odpověď na základní otázku, která prolíná celým představením: je doktor Keržencev, který zavraždil svého přítele, opravdu blázen, nebo si na něj jen hraje, aby se zachránil? A nedozví se to ani vyšetřující profesor Džembický, ani přísedící lékařka.

A přesto je Keržencevova výpověď, která prochází snad až schizofrenními dramatickými zvraty, vzrušující. Ostatně Třetí cesta, jak inscenátoři představení nazvali, není detektivka a vrah svůj čin nepopírá, dokonce si na něm zakládá! Autor však pátrá po odpovědích na otázky mnohem hlubší - dotýkají se lidské existence. Keržencev je sice vyšetřován, jeho monologovou výpověď zvrásňují jen občasné zásahy psychiatra a lékařky i spíše konejšivé projevy ošetřující řádové sestry Máši, ale nejednou je to právě on, kdo se na své okolí neodbytně obrací s tázavými replikami, jež zůstávají bez odezvy.

Pod scénářem, režií, výběrem hudby, scénou a kostýmy je podepsán spiritus agens Divadla U stolu František Derfler. Ten text povídky výrazně zkrátil a zhustil, čímž představení získalo na sevřenosti a gradující sugestivnosti. Sám se navíc zhostil role Džembického. Třebaže účinkuje šest aktérů, zůstává představení v podstatě jedním velkým zpovědním monologem doktora Kerženceva v podání Viktora Skály. S přesvědčivou bravurou rozehrává širokou paletu vrahových děsivě cholerických nálad. Skálova práce s dynamikou hlasu, s fortissimy a pianissimy je pozoruhodná.

Kromě Derflera Skálovi sekundují Marie Durnová jako mateřsky vřelá Máša a Soňa Borková coby lékařka. Ta občas ze své role "vystupuje", aby se spolu se dvěma mladíky stala součástí tanečního tria, jehož působivé sekvence výraznou měrou dodávají inscenaci na imaginativní poetičnosti.

Vladimír Čech

HUDBA

Pavla Milcová: Mentolový král

/Vydavatel: Lampion Records/

Písničkářka, zpěvačka a kytaristka Pavla Milcová se ocitla na křižovatce pop music a její čtvrté album nazvané Mentolový král se z ní rozbíhá mnoha směry. Tak je to u Milcové ostatně více méně zvykem už asi deset let, od chvíle, kdy začala spolupracovat se všestranným kytaristou Peterem Binderem - Mentolový král je jejich třetí společné album. "Předbinderovský" vynikající debut Milcové nahraný už v roce 1993 (Benighted) byl ještě víc soustředěný na osobitě modifikovaný folkrock, s jakým na světovou scénu vstupovali třeba zpěvačky Alanis Morissette či Sheryl Crow.

Tento základ zůstává přítomen i na Mentolovém králi, který se vydal také ke zelektrizované slovanské lidové melodice, využívá Gershwina, problematicky adaptuje Krylovova Anděla nebo geniálně využívá motiv od legendární britské rockové kapely Procol Harum a směřuje až ke zvukově "naditému", ve velkém stylu znějícímu eklektickému popu. Ten však působí trochu provinčně, protože skutečný orchestr z živých muzikantů včetně naznačených smyčců tu zastupuje "eklektrotechnika". Nijak to sice nesnižuje Binderovo kytarové mistrovství, suverenitu jednoho z nejlepších ženských hlasů na české scéně, s nímž umí Milcová nakládat velmi výrazotvorně, ani autorskou nápaditost, jaká písně Milcové a Bindera řadí vysoko nad průměr. Ovšem odsyntetizovaná, oproštěnější podoba by některým písním prospěla víc. Místy to totiž vyzní tak, jako kdyby syntezátory protagonistům jejich song zcizily. Srovnání nabídne třeba dvojí verze písně My country - na albu Benighted tato jednoduchá, ale velmi přitažlivá drobnost vyzněla adekvátně písničkářskému "žánru", na Mentolovém králi se sápe po jakémsi (simulovaném) symfonismu hodném spíš nějaké "Mé vlasti".

Atak rozmanitosti, který Mentolový král nabízí, ale nenechá posluchače klidným. Upoutá i to, jak Milcová s Binderem docela s gustem využívají klišé - literárně a jazykově vzdělaná Milcová klidně zrýmuje "slunce" se "žblunce", a ono to nějak nevadí. Zatímco netvůrčí "popaři" se v klišé topí a nudí jim, autoři Mentolového krále s ním pracují jako lepší sorta designérů, kteří v mnohokrát použitých tvarech a "květinových" vzorech nacházejí další posun a vytvářejí "nábytek", v němž se dobře bydlí. Z tohoto pohledu dokonale "uživatelsky přívětivá" je třeba píseň Rosemary, do níž oba autoři naroubovali chytlavý ústřední motiv songu A Whiter Shade Of Pale, jímž Procol Harum dosáhli v roce 1968 vrcholu britské hitparády.

Kdy už aspoň v té české zaboduje i Milcová?

Ivan Hartman