Doktorské studium - co je dobré a co nás trápí

Důvodů, proč je tomu tak, je více; zastavme se u těch nejjvýznamnějších. Tím prvním je zřejmě skutečnost, že někteří z těch, kteří se na doktorské studium hlásí, si neuvědomují, že nejde o vzdělávání v pravém slova smyslu (tj. o analogii postgraduálních kurzů), ale o vědeckou přípravu. Po složení povinných zkoušek, kdy nastává čas na individuální práci, kdy se doktorand skutečně začíná učit pracovat jako budoucí vědecký pracovník, řada doktorandů odchází. Teprve tehdy si totiž uvědomí, že se vědě věnovat nechtějí nebo (a to je případ zejména externích dokotorandů), že charakter jejich současné (a budoucí profese) takové zaměření ani nevyžaduje.

Přičinou toho, proč úspěšní doktorandi v řadě případů odcházejí do praxe a nezůstávají na vysoké škole, jsou bezesporu nízké platy na vysokých školách ve srovnání s podnikovou praxí (markantní zejména u bank, pojišťoven a IT firem) a náročnost povolání vysokoškolského učitele. To činí toto povolání pro mladé lidi jen málo atraktivní.

Co čeká mladého doktoranda po skončení studia? Začne učit základní kurz, asistuje u zkoušek, opravuje písemky - řekněme si upřímně, tyto činnosti příliš přitažlivé nejsou. A přitom se po něm stále chce, aby psal, publikoval, vědecky pracoval. Vždyť by bylo dobré, aby se do deseti let habilitoval! K tomu ale musí prokázat, že je zdatný pedagog a vědec, že se dokáže prosadit v domácí, ale i v mezinárodní vědecké komunitě. Pokud toho chce dosáhnout a trochu si přilepšit i finančně, musí se ucházet o granty, pracovat ve vědeckých týmech. To vše vyžaduje čas. Sedm pracovních dní v týdnu, namísto obvyklých pěti, se tak pro každého nadějného vysokoškolského učitele stává imperativem. Tyto vysoké požadavky na kvalitu a kvantitu práce jsou při nízkých platech potom tím hlavním důvodem, proč se řada mladých doktorandů rozhodne z vysoké školy odejít. I když mladý vysokoškolský učitel dosáhne díky práci na řadě projektů vyššího platu, pořád je pod úrovní odměn svých spolužáků, kteří pracují třeba v bance. A na rozdíl od nich moc volných víkendů nemá.

Vědecká a pedagogická práce musí mladého člověka bavit. Pokud tomu tak není, odchází. Nebude-li na vysokých školách mladá vědecká generace, až odejdou dnešní padesátníci, kdo tu bude učit? Každého nadějného doktoranda se proto snažíme udržet, hýčkáme si ho, ale ne vždy se to podaří. Existenční problémy, kterým někteří z nich musí čelit, zmaří často i tyto naděje; jejich vědecký potenciál či rodinné tradice jdou v takovém případě stranou.

Co děláme proto, aby to bylo lepší?

Snažíme se pro doktorandy a mladou vědu dělat, co se dá. Máme Interní grantovou agenturu, vlastní projekty, na konkrétní projekty se snažíme získat podporu od sponzorů, podporujeme studium doktorandů v zahraničí či mezinárodní vědecké projekty.

V prezenčním studiu dostává doktorand stipendium, v průměru kolem 7500 Kč měsíčně. V jaké výši se uděluje konkrétním doktorandům v jednotlivých ročnících, je na rozhodnutí děkana fakulty. Například fakulta informatiky a statistiky uděluje již několik let diferencovaná stipendia. V prvním ročníku, kdy se ještě neví, co se z uchazeče o vědecký titul vyvine, dostává doktorand stipendium nízké. Ve druhém a třetím ročníku se stipendium na návrh školitele a vedoucího katedry zvyšuje, pokud si to doktorand svoji vědeckou prací zaslouží; pokud ne, dostává pouze dohodnuté minimum (4200 Kč). Systém se velmi osvědčil. Ukázalo se, že pokud někdo chce studovat v doktorském studium, rozhodně tam nejde kvůli stipendiu, ale z opravdového zájmu. Lákavé je naopak stipendium, které může doktorand získat ve druhém a třetím ročníku, bude-li svědomitě studovata vědecky pracovat. U těch nejlepších doktorandů stipendia vysoce přesahují průměr. Doktorandi si mohou finanční situaci vylepšit ještě pedagogickou činností, zapojením do projektů na katedře, do projektů grantové agentury, takže nakonec jejich měsíční příjem nemusí být vůbec špatný. Ovšem v porovnání s těmi, kdo nastoupí do praxe, je to stále málo. A ještě se musí pořád hodně a hodně snažit.

Učit se vědecky pracovat, umět psát a navrhovat projekty, to je cílem Interní grantové agentury na VŠE, která ročně rozděluje asi 3 miliony Kč na podporu práce mladých výzkumných týmů. Kromě toho se snažíme získat podporu pro rozvoj mladé vědy od sponzorů. Domlouváme se na takové formě spolupráce, která se bude orientovat na podporu konkrétních projektů, kde hlavním řešitelem je doktorand a kde řešitelský tým je složen z mladých pracovníků či studentů různých kateder nebo fakult. Podporujeme tak, v souladu s trendem prosazujícím se v praxi, moderní projektové a výzkumné týmy.

V maximální míře doktorandům doporučujeme pobyt v zahraničí, využíváme stipendijních fondů pro jejich delší studijní pobyty. Na druhou stranu jsme si vědomi, že ne každý doktorand může vyjet na delší dobu do zahraničí. Proto podporujeme i aktivní účast doktorandů na mezinárodních konferencích. Pro navázání mezinárodních vědeckých kontaktů, pro proniknutí do vědecké komunity v dané oblasti je aktivní účast na konferencích možná prospěšnější než delší pobyt na jedné univerzitě či vědeckém ústavu.

Na další pobyty do zahraničí vyjíždějí doktorandi většinou na doporučení školitele, na základě dlouhodobých vztahů vědecké spolupráce kateder či fakult. Na VŠE je velmi široká a dobře organizovaná spolupráce v oblasti výměny studentů v rámci magisterského studia; doktorské studium je hodně individuální a záleží zde spíše na kontaktech konkrétních pracovišť. A kontakty se vytvářejí na základě společných vědeckých projektů. Doktorandi jako členové výzkumných týmů se díky tomu seznamují s vědeckou komunitou v zahraničí, společné projekty pomáhají, aby se lidé z jedné vědecké oblasti poznávali a spolupracovali, aby společně publikovali, setkávali se na konferencích. Nejdůležitejší je, že spolupráce zpravidla existuje dál, i když projekt skončí.

Co mohou udělat ostatní pro rozvoj vědy?

Podíl výdajů na vědu a výzkum na hrubém domácím projektu je v České republice stále nízký. Drtivou část prostředků dává stát, výzmamně méně se podílí soukromý sektor, tj. podniky. Buď proto, že si financují vlastní výzkum, nebo proto, že necítí potřebu - co z toho budeme mít, ptají se zcela logicky. Stát by měl pro soukromé subjekty vytvořit podmínky, především třeba daňové, které je povedou k tomu, aby část prostředků věnovaly na rozvoj vědy a školství. Ale pokud podniky nejsou daňově zvýhodněny za to, že do vědy a školství investují, tak proč by to dělaly? V zahraničí existují příklady, že to funguje (např. Francie a zákon o povinném financování vzdělávání). Výzkumná základna na vysokých školách je, výsledky výzkumu slouží státu i firmám, ovšem firmy nejsou k podpoře vědy a školství dostatečně motivovány.

Snažit se samozřejmě musí každá vysoká škola, každý výzkumný ústav, ale obecné ekonomické podmínky výhodné pro podniky, může vytvořit jen stát svými opatřeními. Na VŠE si potřebné cesty k podnikové sféře hledáme; bilaterálně se s firmami domlouváme na konkrétních projektech a spolupracujeme tak i v oblasti vědy a výzkumu.

Co říci závěrem?

Snad jenom zvolat: Království za dobrého doktoranda, který po skončení studia zůstane na vysoké škole!

Autorka je prorektorkou pro vědu a výzkum Vysoká škola ekonomická v Praze