Michal Pavlíček: Cítím v sobě novou lávu

Když tak pozoruji trio, které jste založil, napadá mne vaše dřívější skladba Starej mladej Hatátitlá. 

Stará, mladá tahle parta je. I když jsem tak trochu kulhající obtloustlý Hatátitlá, který opravdu kluše za mladými hřebci, jsem jediný sólista a je na mne upřená největší pozornost. A abych s mladíky udržel dech, snažím se svými hbitými prstíky přes dotyky strun přenést co nejvíc svých emocí k lidem. Je to mnohem větší záhul, než když jsem byl jeden z frontmanů Výběru či BSP a na jevišti jsme si to s kluky vzájemně přehazovali. Teď jsem úplně obnažený, je to čistý, ale i vyčerpávající. Ale tenhle žrout energie mě baví, je v tom i větší šamanství a trans.

Poslouchal jsem po vašem koncertě diváky, když si povídali: "Je to síla, ale ještě dva kousky a už by toho bylo moc." 

Jasně, hustit do lidí dvě hodiny kytarový kousky je na hraně a já na ní balancuji. Mám výhodu v tom, že jsem skladatel a že si své kytarové menu můžu sestavit tak, aby bylo stylově a náladově pestré. Takže to nemusí být zas tak otravný stereotyp, proplouvat kytarovými peřejemi na vlnách různých emocí, které kolébají nebo nakopávají, ale vždycky vás někam unášejí, třeba i do země nikam, to se taky může stát...