Básník Václav Šolc maturoval roku 1860. Jedenáct ročníků před ním (maturity byly zavedeny v roce 1849) a několik desítek ročníků po něm se maturovalo se ze všech předmětů, jazyková písemná práce se obvykle psala pět hodin, další tři hodiny studenti strávili nad překlady z latiny a řečtiny. Tomáš Garrigue Masaryk složil maturitu v roce 1872, novinář a politik Jaroslav Stránský maturoval roku 1902. Jejich zkouška se nelišila. Tehdy už ale mohli maturovat nejen studenti osmiletých gymnázií, ale i žáci sedmiletých reálných škol. Roku 1873 se studenti v rakousko-uherské monarchii mohli zapsat ke studiu na vysoké škole pouze v případě, že předložili maturitní vysvědčení. Přijímací zkoušky se tehdy nekonaly. Oficiální ukončení gymnázia otvíralo maturantům dveře ke studiu na vysoké škole, a osudy zmíněných mladých mužů se proto zpočátku podobaly. Všichni ve studiu pokračovali.
Vrstevníci spisovatele Ladislava Fukse (maturoval v roce 1938) už mohli maturovat i na obchodních akademiích. K vysokoškolskému vzdělání je však němečtí okupanti pustit nechtěli a české vysoké školy nechali zavřít. Po roce 1948 povinná zkouška nebyla jen z češtiny, ale také z ruštiny, matematiky a výběrového předmětu. Tou dobou se maturitním vysvědčením honosilo necelých 350 tisíc Čechoslováků. Normalizační školství umožnilo maturovat také na čtyřletých oborech středních odborných učilišť a maturantů přibývá.
Z polistopadových maturit zmizela povinná ruština, nahradil ji cizí jazyk podle vlastního výběru. O deset let později (2001) už má maturitní vysvědčení čtvrtina Čechů, v posledních letech úspěšně skládají maturitu skoro tři čtvrtiny populačního ročníku.
