Při každém osobním setkání vyzařuje z Natana Šaranského (či Anatolije Ščaranského, jak zní jeho původní ruské jméno) zvláštní sebevědomá vyrovnanost a svoboda. Stejná, jakou mají polští a českoslovenští disidenti, kteří se po pádu komunismu rozhodli nejít do politiky. Netrápí se tím, jak vypadají a co si o nich lidé pomyslí. Mají už odpracováno.
Není divu, že kvůli Šaranskému přijel do Prahy na setkání disidentů z celého světa jeho obdivovatel George W. Bush. I první muž Spojených států bude jednou jen bývalým prezidentem; kdežto Šaranský už nadosmrti zůstane hrdinou, který přežil devět let sovětského kriminálu, včetně lágru na Sibiři.
A krom toho: kolik dalších lidí kdy dokázalo porazit Kasparova v šachu, byť "jen" v simultánce?
Aby mi nespadly kalhoty
Šaranský rád zdůrazňuje, že vyrůstal v asimilované rodině sovětských Židů, kde se na rituální předpisy nedbalo: "Půl života jsem jedl vepřové." Ve svých pamětech Fear No Evil (je to citát ze starozákonního žalmu, který si opakoval ve vězení - Nebudu se bát ničeho zlého) popisuje příběh zázračného dítěte s talentem pro šachy a matematiku.
Sovětským vědcem se však nestal. Seznámil se s proslulým disidentem, jaderným fyzikem Andrejem Sacharovem, a začal mu tlumočit do angličtiny. Kvůli tomu - a kvůli práci pro židovskou obec - skončil v devětadvaceti ve vězení. Na krku měl obvinění ze špionáže pro Američany.
V moskevské věznici Lefortovo a později v sibiřském pracovním táboře Perm strávil devět let. Než ho odtud dostala mezinárodní kampaň, kterou iniciovala jeho žena Avital. "Za jednu věc jsem prezidentu Carterovi dodnes vděčný," vzpomíná. "Kvůli mě nahlédl do svazků CIA a zaručil se slovem prezidenta Spojených států, že jsem jejich agent nikdy nebyl."
V roce 1986 byl propuštěn, jako první politický vězeň za Gorbačovovy éry. Vyměnili ho ve východním Berlíně na Glienickém mostě za československého špiona Karla Köchera a jeho ženu Hanu. Na nejapnou novinářskou otázku, co tehdy cítil, se bývalý mukl ušklíbne: "Dali mi tam velké kalhoty, takže jsem hlavně celou dobu myslel na to, aby mi nepovolil provázek v pase před všemi těmi kamerami svobodného světa."
V opačném pořadí, prosím
Od izraelského velvyslance přijal pas se jménem Nathan, své příjmení také začal zjednodušeně přepisovat jako Šaranský. Odjel do do Izraele za svou ženou a na letišti byl přivítán politickou elitou coby národní hrdina.
Jakékoli politické angažmá tehdy odmítal. Místo toho se věnoval novinařině a pomáhal se začleňováním ruských přistěhovalců do izraelské společnosti. První vlna, asi 150 tisíc lidí, byla ještě vítána. Druhá vlna, po roce 1989 (asi 450 tisíc lidí) už se dočkala méně idylické ho přijetí. Čekala ji zřetelná nevraživost: přijeli přece "pouze" za lepším.
V roce 1995 se Šaranský postavil do čelá nové strany ruských Židů, zvané Israel Ba'Alija (zhruba přeloženo: Izrael v imigraci). Její slogan - v narážce na korupci v izraelské politice - zněl: Naši vůdci volí opačné pořadí; jdou nejprve do vězení a teprve pak do politiky.
Šaranský postupně sloužil ve třech vládách, pravicové Netanjahuově (ministr průmyslu a turistiky), v levicové Barakově (vnitro) a středovém kabinetu někdejšího arcijestřába Šarona (ministr pro záležitosti Jeruzalému a diaspory). Počet ruskojazyčných voličů se na konci jeho ministrování odhadoval na milion, což představuje přibližně pětinu židovských obyvatel Izraele.
Jak dnes říká, zkušenost z disentu ho neudělala lepším, ale spíš horším politikem. A očividně to nemyslí jako efektní bonmot: "Ve vězení bylo všechno jednoduší. Když člověk dokázal říci NE, situace byla morálně mnohem jasnější.
Politika v běžné zemi je však postavena na kompromisu a vyjednávání, nedělí se striktně na přátele a nepřátele, protože někdo může být dnes zpola přítel a zítra zpola nepřítel. Disidentský střet s totalitním režimem není podle mě nijak dobrá průprava pro politiky ve svobodné zemi," řekl před pár lety v rozhovoru s historiky kalifornské unvierzity v Berkeley.
Ano, ano; ne, ne
Šaranský skutečně proslul jako nekompromisní pravicový ministr. Na protest rezignoval, když tehdejší premiér Barak nabídl - pod patronací Billa Clintona - historicky největší územní ústupky Palestincům, včetně východního Jeruzaléma (Jásir Arafát je ovšem odmítl). V roce 2003 Šaranský napsal vášnivý komentář pro Jerusalem Post, podle nějž je hora v Jeruzalémě, kde stával židovský Chrám, důležitější než mír: "Stát Izrael nebyl založen kvůli míru a miliony Židů se zde neshromáždily kvůli míru. Židé se nemodlili tisíce let za mír. Modlili se za Jeruzalém."
Rezignoval později i ze Šaronovy vlády, na protest proti vyklizení pásma Gazy. A loni hlasoval v branněbezpečnostním výboru parlamentu pro tvrdší postup ve střetu s Hizballáhem, známém jako druhá libanonská válka. Podle něj měla být vojensky ztrestána i Sýrie, dlouholetý patron Hizballáhu. Z parlamentu definitivně rezignoval loni na podzim.
Jeho nekompromisní "ano, ano; ne, ne" kdysi fascinovaly Ronalda Reagana a nyní George W. Bushe. Dnešní prezident doporučoval předloni všem na potkání, ať to byli novináři nebo vládní úředníci, aby si ihned přečetli Šaranského útlou knihu Obrana demokracie (The Case For Democracy). "Vyjádřil to, co si myslím o zahraniční politice, ale stokrát líp, než bych to dokázal já. A má k tomu nepochybně větší kredit," řekl Bush deníku New York Times.
Po náměstích poznáte je
Šaranský v knize tvrdí, že lidé celého světa touží po svobodě, že tato svoboda přináší světu i větší bezpečí. A že demokratické národy v čele s Amerikou mají tuto svobodu šířit. Podává v ní i svůj "test s náměstím": Svobodná společnost se pozná od společnosti strachu tak, že v ní můžete na náměstí vyjadřovat názory bez strachu z uvězenění nebo napadení.
Před dvěma týdny Šaranský večeřel dvě hodiyn s evropskými novináři v Tel Avivu. Mluvil vtipně a zapáleně, po dvou hodinách se však rázně zvedl: "Pochopte, moje žena na mě čekala devět let, tak ji teď nemůžu nechat čekat zas." Možná to tak má nacvičené, ale znělo to jako slovo chlapíka, který už ví, co je v životě důležité.
Natan Šaranský
izraelský politik a bývalý sovětský disident
Narodil se 20. ledna 1948 v dnešním ukrajinském Doněcku jako Anatolij Ščaranskij. Vystudoval aplikovanou matematiku, spolupracoval se sovětským disidentem Andrejem Sacharovem. V roce 1977 byl zatčen a obviněn ze špionáže. Z vězení byl propuštěn v roce 1986. V Izraeli později založil stranu ruských Židů a devět let byl ministrem. Z politiky odešel loni.
