Viktor Kotlán: Smutné penzijní připojištění

Politici si z nás dělají legraci. Věnují se kdejaké podružnosti, ale fakt, že za pár let zkrachuje penzijní systém, nikomu jaksi nevadí. A když už na něj dojde, pak se jen prodlužuje bolestné umírání stávajícího průběžného systému.

To platí i o "první fázi reformy", kterou prezentuje ministr Nečas. Příznačné na tom je, že opravdová reforma penzijního systému je vždy plánována až na nějaké fáze další... Kdo je ale ochoten uvěřit tomu, že před volbami se vláda pustí do bolestivých kroků?

Směšných 150 miliard

Petr Nečas vřele doporučuje stávající systém penzijního připojištění. V jeho rámci dnes spoří každý třetí z nás a celkem je v systému přes 150 miliard korun. Tato 4 % hrubého domácího produktu jsou ale ve srovnání s 90% podílem v rozvinutých zemích OECD výsměchem.

Průměrný příspěvek střadatele nyní činí 460 korun měsíčně. Jak moc si po třiceti letech spoření tímto tempem "důchodce" přilepší? Nijak zvlášť. Po započtení státního příspěvku a poplatku fondu bude moci po dobu patnácti let dostávat zhruba půldruhého tisíce korun měsíčně...

Nicméně, pokud se jednoho dne - snad ještě v tomto století - dočkáme penzijní reformy, lze očekávat, že do systému v prvních deseti letech přiteče zhruba 300 miliard korun. Nasvědčují tomu zkušenosti jiných zemí promítnuté do českých reálií. Kam budou tyto peníze investovány?

Pokud zůstane v platnosti stávající nesmyslné legislativní omezení, skončí skoro 90 % všech prostředků na termínových účtech a v dluhopisech. I laikovi je jasné, že pokud si spoří na několik pětiletek (nebo i dekád) dopředu, existují zajímavější možnosti. Tak proč zdejší penzijní fondy investují většinu prostředků klientů do (českých) vládních dluhopisů? Protože jim to přikazují zákony.

Akcionáři fondů podle nich musí nést rizika spojená s úhradou případné ztráty na roční bázi - přechodná ztráta je v zásadě nepřípustná. Kam takové opatření vede? Správci prostředků ve fondech logicky preferují bezpečné investice před vyšším výnosem.

Zatímco akciové trhy dodaly v posledních čtyřiceti letech skoro 10% průměrný roční výnos, u dluhopisů jsme na necelé polovině.

Samozřejmě, akcie jsou rizikovější, ale diverzifikace a dlouhodobé investice riziko z velké části eliminují. Ve světě to vědí, a proto v akciích (a jiných dlouhodobých investicích, jako jsou reality) leží více než 40 % všech prostředků.

Kam peníze jdou

Proč nutí v Česku legislativa penzijní fondy sypat peníze na špatnou hromádku? Zřejmě proto, že se stát obává nepříznivého poměru mezi výnosy a rizikem u starších lidí zapojených do systému.

To je ale podobně zkratkovité uvažování, jaké předvádí Evropská komise s omezením roamingu. Namísto řešení příčiny problému (málo frekvencí omezujících konkurenci) se direktivně řeší důsledek.

Elegantnějším řešením je proto v případě penzijních fondů zrušení norem, které fondy nutí ke kladnému výnosu na roční bázi. Bez tohoto nařízení nepochybně vzroste podíl prostředků alokovaných v akciích.

Důležité je ale hlavně to, že velmi pravděpodobně vzroste výnos penzijních fondů ze stávajících 3 - 4 % na zhruba 10 %. Výše uvažovaný důchodce se tak bude moci těšit nikoliv z půldruhého tisíce, ale z téměř 4 tisíc korun. Ano, tak moc záleží na tom, kam peníze jdou.

Fondy pro každý věk

Připravované oddělení majetku fondů od prostředků střadatelů může být impulsem pro masivnější vznik specializovaných "life-cycle" fondů.

Jejich šarm spočívá v přizpůsobení investiční alokace věku účastníka spoření. V případě starších lze preferovat dluhopisy nebo i hotovost, v případě mladších ročníků zase akcie.

Fond navíc může alokaci aktiv upravovat se stárnutím jeho klientů. Tím do značné míry mizí problém nevhodného poměru mezi výnosy a riziky pro různé věkové skupiny.

Dalším sporným omezením, které pravděpodobně slouží k tomu, aby stát ušetřil na financování dluhu, je nutnost investovat minimálně 70 % do instrumentů denominovaných v české koruně. Ve vyspělých zemích není podobné omezení standardní.

Je sice pravda, že i tak leží většina peněz tamních střadatelů doma, ale tento "home bias" časem polevuje. Navíc s přijetím eura jako domácí měny toto nesmyslné omezení padá a státy jako emitenti státních dluhopisů budou soutěžit o přízeň penzijních fondů kombinací výnosů (kreditní spread) a likvidity.

Kdy? Teď!

Co z výše uvedeného plyne? Především fakt, že není radno spoléhat v otázce důchodového zabezpečení na stát, ale především na sebe (což samozřejmě není lehké).

Za druhé: stát by měl co nejrychleji umožnit změnou zákona zvýšení procentuálního zastoupení akciových - tedy výnosnějších - investic v portfoliích penzijních fondů.

A konečně do třetice: skutečně nejlepším okamžikem ke startu druhého pilíře důchodové reformy je ten, který prožíváme právě teď. Každé další odkládání způsobí jen další potíže. Ale to už je evergreeen.

Autor je hlavním ekonomem České spořitelny