Vladimír Bezděk: Když si penzijní kapr napouští rybník

Minulé pondělí ve www.ihned.cz vyšla zajímavá informace: Nejmenovaný zdroj z ministerstva financí prohlásil, že ministerstvo zašle své připomínky k návrhu změn systému penzijního připojištění, který v dubnu vypracovala Asociace penzijních fondů (dále jen APF).

Kdyby situace nebyla tak vážná, chtělo by se tomu až smát - odkdy si subjekty, které jsou předmětem regulace, mohou samy navrhovat, jakou regulaci by si představovaly?! A ministerstvo financí, tedy orgán, který má povinnost vyvíjet a inovovat regulaci v této části finančního trhu, se této své role vzdává a omezuje se pouze na připomínkování návrhů soukromé sféry!

Aby nedošlo k mýlce: formální i neformální komunikace mezi regulátorem (ministerstvo), případně i dohlížitelem (ČNB) a regulovanými subjekty (penzijní fondy) je samozřejmě nutná. Ovšem je to jedině a výhradně regulátor - tedy ministerstvo financí, kdo by měl iniciovat změny v pravidlech systému. A penzijní fondy by měly být jedním z připomínkových míst těchto návrhů. Nikdy však obráceně. Jinak hrozí konflikt zájmů charakterizovaný známým rčením o kaprech a rybníku.

Chystá se záludná past: zákaz doživotní renty

Pojďme se podrobněji podívat na návrh APF. Základní ideu návrhu APF lze shrnout následovně: změnou zákona se provede oddělení majetku účastníků penzijního připojištění od akcionářů penzijního fondu; na vrub majetku klientů se během velmi krátkého období uhradí akumulované akviziční náklady; penzijním fondům bude zákonem odepřena možnost nabízet klientům anuitu a klienti si budou moci vybrat z několika rizikově různých investičních strategií. Kde je problém, vždyť například oddělení majetku již několik let doporučují i mezinárodní instituce?

Při bližším studiu návrhu APF lze ovšem objevit řadu úskalí. Vezměme například návrh, aby penzijním fondům byla změnou zákona odejmuta možnost poskytovat klientům anuitu (doživotní rentu), fondy by tak fungovaly pouze jako nástroj kumulace úspor klientů, kteří by si v případě zájmu o doživotní důchod museli anuitu pořídit například u pojišťoven.

Zastánci návrhu argumentují tím, že na rozdíl od životních pojišťoven nejsou na penzijní fondy uvaleny tak přísná kritéria na vlastní kapitál a rezervy. Ve skutečnosti je však tento návrh elegantním pokusem, jak zbavit penzijní fondy potenciálních závazků vůči svým klientům v podobě tzv. starých důchodových opcí - tedy penzijních plánů (a z nich plynoucích možných anuit, pokud by se je klienti rozhodli požadovat) uzavřených hluboko v devadesátých letech minulého století. Tyto potenciální anuity představují pro řadu penzijních fondů nepříjemný závazek, avšak pro klienty jsou tyto staré důchodové opce velmi výhodné. A teď by změna zákona těmto lidem tuto potenciální výhodu odejmula... 1:0 pro penzijní fondy a zdánlivě ještě bez ztráty kytičky ("...my nic, to zákon...").

Zákaz poskytování anuit u penzijních fondů by dříve či později nastolil otázku, zdali opravdu potřebujeme speciální finanční odvětví (penzijní fondy) na službu, kterou stejně tak dobře mohou zastat klasické podílové fondy a investiční společnosti. Jediný rozdíl mezi penzijním a podílovým fondem by byl ten, že u penzijního fondu by stát prostřednictvím státního příspěvku a daňových úlev platil za jistotu, že klient si naspořené prostředky nevybere před dosažením 60 let věku, respektive dosažením nároku na dávku. Pravděpodobně by se o nárok na státní příspěvek a daňové úlevy začaly hlásit i podílové fondy...

Past druhá: jeden klient zaplatí za získání jiných

Druhý problém je navržené časování úhrady akvizičních nákladů (náklady příštího období). Jde o výdaje, které byly vynaloženy na získání nových klientů do penzijních fondů a které se postupně, často i v období deseti let a více, rozpouštějí do nákladů penzijních fondů. Je evidentní, že tyto miliardové výdaje budou dříve či později uhrazeny klienty - neboť jejich promítání do nákladů ovlivňuje vytvořený zisk, a tudíž i zhodnocení, které je klientům každoročně připisováno. O tom může být těžko sporu. Zásadní otázkou však je, jak rychle se tyto náklady budou hradit.

APF navrhuje uhradit je ve velmi krátkém období jednoho roku nebo maximálně tří let. Ve hře je dokonce návrh, že by se jeden rok klientům nepřipisoval výnos! Statistika říká, že 48 % všech klientů penzijního připojištění je starších 50 let (a téměř 70 % klientů je starších 40 let). Řada z těchto lidí má tzv. starý penzijní plán, který jim umožňuje čerpat dávky již po dovršení 50 let věku. U mnoha těchto osob tedy třeba již letos nebo příští rok. A tito lidé by měli nést těsně před vznikem nároku na dávku plnou zátěž v podobě úhrady akvizičních nákladů, třeba i ztrátou jednoho ročního zhodnocení? Přitom tyto náklady často souvisejí s klienty, kteří do penzijního fondu přišli roky po těchto "starších" klientech. A navíc by přišli, jak bylo uvedeno v předchozím bodě, o možnost anuit. 2:0 pro penzijní fondy.

Past třetí: nenápadné kouzlo detailních poplatků

Oddělení majetku a možnost výběru různě rizikových investičních strategií je v návrhu motivována snahou o dosažení vyšších výnosů pro klienty. Tento bod často bývá předmětem dezinterpretace. Penzijní připojištění dosahuje v posledních 5 - 6 letech průměrného reálného čistého zhodnocení ve výši 1 - 1,5 % p.a. Čistého výnosu pro klienty proto, že jde o zhodnocení z vytvořeného zisku po úhradě všech přípustných nákladů penzijního fondu.

Současně je systém pro klienty velmi bezpečný, neboť z principů zákona o penzijním připojištění plyne, že stav prostředků na účtu klienta nesmí meziročně poklesnout, ani v případě velmi nepříznivého vývoje na kapitálovém trhu. Zákon de facto přikazuje akcionáři, aby klientovi poskytoval záruku na investiční riziko. To je také jeden z důvodů, proč z původních 46 penzijních fondů zůstala v systému stěží čtvrtina a proč za těmito fondy stojí pouze finančně silní akcionáři. V novém systému by klienti byli plně vystaveni investičnímu riziku dle zvolené investiční strategie (z akcionářů penzijních fondů by bylo sňato břímě investiční garance). Otázkou však je, zda by nový systém - odměnou za vyšší investiční riziko - opravdu zvýšil čistý reálný výnos klientů.

K odpovědi je nezbytně nutné znát strukturu a výši všech poplatků, které by si penzijní fondy, nově pojaté v podstatě jako investiční společnosti se státním příspěvkem, mohly účtovat na vrub majetku svých klientů. V tomto bodě však, (ne)překvapivě, návrh APF nesděluje vůbec nic konkrétního... Jedním z populárních témat odborné literatury penzijních fondů je rozdíl mezi tzv. výnosem brutto (tj. před úhradou poplatků penzijnímu fondu) a výnosem netto (po uhrazení poplatků na vrub prostředků klientů). Často se opticky velký výnos brutto scvrkne na velmi malý, někdy dokonce i reálně záporný výnos na netto bázi. A je to právě netto výnos, který - kromě stupně investičního rizika - jediný zajímá klienta. Více než kde jinde platí známé pořekadlo o možném nebezpečí skrytém v nenápadných detailech.

Past čtvrtá: faktické znemožnění konkurence

Dalším problémovým okruhem je výrazné omezení možnosti klientů přecházet mezi penzijními fondy. Klient bude dle návrhu moci změnit fond pouze jednou za tři roky. V jedné variantě se uvažuje navíc s tím, aby klienti měnící penzijní fond nesli podíl na úhradě nákladů příštího období v podobě specifického poplatku. Jenže že v dobrovolném systému je možnost "hlasovat nohama" nezastupitelná, neboť funguje jako vnitřní "hlídací pes" penzijních fondů a vytváří podhoubí pro konkurenci.

Přechody klientů mezi fondy dnes přitom nejsou žádný problém - ročně změní poskytovatele méně než 2 % stavu všech účastníků. To znamená, že v průměru klient změní fond jednou za více než padesát let. Frekvence přechodů tedy neohrožuje stabilitu systému a přitom pomáhá udržovat systém i jednotlivé penzijní fondy v - křehké, avšak o to cennější - konkurenční rovnováze. Zpřísnění přechodů jde zjevně proti zájmům klienta... 3:0 pro penzijní fondy.

Špatný zákon může ohrozit celou důchodovou reformu

Jsem představitelem jednoho z penzijních fondů, a zřejmě bych měl slepě hájit tak příznivé skóre. Nemohu však nevidět, že implementací návrhu APF by termín "penzijní fond" mohl být zprofanován na dekády dopředu.

Po pracném vybudování kreditu penzijních fondů v posledních letech by to bylo jistě velká škoda, nehledě na negativní konsekvence pro případ tzv. velké důchodové reformy. Obávám se, že v tomto případě se APF rozhodla ve jménu získání tenké košile obětovat kvalitní kabát.

Je až s podivem, že takto významný dokument (nezapomeňme, že v penzijním připojištění máme více než 3,7 mil. klientů) vzniká nejen mimo oficiální místa k tomu určená, ale také stranou jakékoliv veřejné diskuse. Ještě smutnější je však fakt, že i to málo pozornosti, co jsou vládní aparát, politická scéna a nakonec i privátní subjekty (ať už jde o penzijní fondy, pojišťovny apod.) ochotny a schopny nasměrovat na důchodovou problematiku, je nyní "využito" pro diskuse o systému penzijního připojištění. Systému, kde momentálně nečelíme a ani v dohledné budoucnosti čelit nebudeme žádným výraznějším problémům. Přitom ta část důchodového zabezpečení, která se každým rokem ponořuje v neúprosné perspektivě nejbližších dekád do problémů stále více - tedy státní důchodový systém - zůstává neřešena. Věnovali byste se opravdu kontrolování plachet, když teče do podpalubí?!

Autor, bývalý předseda expertní komise všech parlamentních stran pro penzijní reformu, je předsedou představenstva AEGON Penzijní fond, a. s.