Je váš šéf svědomitý hospodář?

Co za to? Tato otázka se stále častěji ozývá ve chvíli, kdy se mluví o nových povinnostech a nárůstu práce. V přímé závislosti na tom, jak klesá nezaměstnanost a roste sebevědomí lidí. Odvážní ji kladou sami, ti ostatní se ptají přes odbory nebo své nejbližší šéfy. A tak se vyjednává, jednotlivě i skupinově, vyhrožuje se výpověďmi, občas se demonstruje a stávkuje.

Přesto by odpověď majitelů a manažerů firem na tuto otázku měla znít: Můžeš tu dál pracovat. Že to zní cynicky? Ano, ale jenom tomu, kdo si neuvědomuje všechny souvislosti.

Pokud šéf není psychicky narušený sadista, nezvyšuje nároky na podřízené proto, že by ho to bavilo, ale protože musí. Je to důsledek tlaku, který je vyvíjen na organizaci - akcionáři, konkurenty, pod vlivem státních zásahů a regulací.

Manažeři se musejí vyrovnávat s novou situací na trhu. K dispozici ale mají starý rozpočet a povolený počet systematizovaných míst. Jaké mají možnosti? Buď vymění opotřebovaný personál za výkonnější, nebo musí doslova mačkat z lidí víc. Přitom vědí, že nejde o krátkodobou záležitost, kterou "nějak přečkáme a pak bude líp". Nedostanou třeba do příštího rozpočtu tolik, aby se situace nemohla opakovat.

Odboráři, kteří s transparenty v rukou a čepičkami na hlavě žádají růst mezd v desítkách procent, podléhají šálení novinových titulků, v nichž se píše o úžasném růstu ekonomiky. Realita je obyčejnější. Česká ekonomika neroste úžasně, ale průměrně. Není důvod čekat, že se to změní k lepšímu. Firem, jejichž čisté zisky jsou obrovské, je relativně málo. Zisk některých organizací je dosahován za cenu radikálních úspor nákladů - někdy i úspor na hranici škodlivosti, kdy podvazují budoucí zisky.

Je tedy možné, že šéf, který vám letos nezvýšil plat, není lump, ale dobrý hospodář. Až se po přečtení předchozí věty uklidníte, snad v ní najdete aspoň zrnko optimismu...