Večerní mlha s příchutí mořské soli ze západního pobřeží se snášela na nízké, rákosem porostlé pahorky, které jen co se zvednou z kamenité půdy, už zase zabíhají zpátky do podrostu hlodášových keřů a kapradin, a na cesty spojující vesnice plné šedivých kamenných domů, za jejichž okenicemi se mihotá světlo lamp a svíček. Byl to chudý kraj - tak chudý, uvědomil si farář, který sem nedávno přijel z Angers, že i kameny na pobřeží volají po božím slitování. S mlhou přišel také silný liják, v náhlé tmě téměř neviditelný, jehož kapky vybuchovaly u oken, jako by na ně házel štěrk, zatímco silnější poryvy strhávaly z borovic jehličí padající na tmavou, písčitou zem.
Jacques Rebi`ere se díval z okna svého pokoje a naslouchal zvukům zvenčí. Díky mdlému měsíčnímu světlu spatřil na okamžik mračna kupící se ve tmě. Počasí mu tak opět připomnělo, že mladý je nejen on, ve svých šestnácti letech, ale i celé lidstvo - živočišný druh, který na hrbolatém, záludném povrchu země dělá teprve první krůčky.
Mezi konečky umazaných prstů držel Jacques malou čepel, kterou během několika předchozích dní vybrousil tak, že byla ostrá jako skalpel. Přitáhl si svíčku. Z přízemí slyšel, jak se otec s kýmsi neochotně dohaduje.
Dům stál na konci úzké ulice vedoucí z hlavního náměstí Sainte Agn`es. Za ním vesnice končila a dál už byly jen husté lesy, majetek pana Rebi`era, kde měl Jacques za úkol chytat ptáky a králíky a bránit přitom podobnému počínání ostatních vesničanů. Součástí zahrady byl sad s hrušněmi a jabloněmi, jejichž ovoce se po sklizni ukládalo do jedné z venkovních budov. Rebi`ere měl mnoho takových zásobáren - kůlny s podlahou z udusané hlíny a dřevěnými policemi, sklepy s cihlovou podlahou a kameninovými nádobami, jejichž ústí opředly pavučiny a ukryly tak uložené láhve, či zamčenou spižírnu a malou špajzku s policemi plnými ořechů a zavařenin. Klíče nosil Rebi`ere na kroužku v kapsičce u vesty. Nebylo mu sice víc než šedesát, přes to ho ale všichni znali jako "starého Rebi`era", snad kvůli jeho artritickým kolenům, která si musel protáhnout, vždycky když vstával ze židle. Raději uzavíral obchody ve stoje. Dodávalo to zdání jakési prozatímnosti, díky níž druhá strana nabývala dojmu, že na smlouvání není moc času.
Starý Rebi`ere býval polesným a pracoval pro statkáře z Lorientu. Během těch let obchodoval i na vlastní pěst a získal tak něco půdy, tři chalupy, o které dědici nestáli, pár polí a les. Většinou se jeho práce omezovala na správcování a vybírání peněz od nájemců, ale rád se pouštěl i do vlastních obchodů a doufal, že se jednoho dne sám stane obchodníkem. Narodil se rok po bitvě u Waterloo, zažil republiku, tři krále a jednoho císaře; dvakrát byl zvolen místním starostou a zjistil, že na tom, jaká je v Paříži vláda, příliš nesejde, neboť z jejích výnosů se do jeho bretaňského světa donese pramálo.
Dřevěné obložení v salonu bylo začouzené a bílou kamennou římsu nad krbem zdobila vyřezávaná hlava divočáka. Zatímco se Rebi`ere snažil ukončit schůzku s notářem, který za ním přišel, doutnaly na ohništi uhlíky. Nikdy nezval hosty k sobě do pracovny, raději s nimi hovořil v této otevřené místnosti, jako by snad ohledně probírané věci potřeboval svědky. Jeho druhá žena seděla jako obvykle na svém křesle u dveří, zašívala a poslouchala. Rebi`erova taktika spočívala v tom, že mluvil co nejméně. Zjistil, že ticho doprovázené mrzutými nádechy u druhého často vyvolává nervozitu. Když už nebylo vyhnutí, omezovaly se jeho příspěvky v debatě na neochotné mručení naznačující trudnomyslnost, vyčerpání ze světa, který po něm žádá, aby přistoupil na tak nevýhodné podmínky.
"Nejsem žádný sedlák," vysvětloval jednou synovi. "Nejsem jako ti, které předvádějí v pařížském divadle, jako ti, co si schovávají zlato do punčochy a pak ho někde zakopou a své ženě nikdy nedají ani na nový klobouk. Já jsem obchodník, který rozumí modernímu světu."
Jacques nahoře stále ještě slyšel otcovo nespokojené obchodnické bručení. Byla sice pravda, že on sedlák nebyl, ale jeho rodiče ano. Ani ten typický lakomec z lidových rčení to nebyl, ačkoli částečně proto, že množství zlata, které si naskrblil, nebylo dost velké. Čtyřicet let obchodování mu vyneslo skrovný příjem a podle Jacquese to byl možná právě ten důvod, proč mu zakázal další studia. Od třinácti let musel pracovat, starat se o stavení, opravovat střechy a ploty či odklízet stromy, zatímco otec cestoval do Quimperu a Vannesu, kde prohluboval vztahy s novými partnery.
Jacques se pohledem vrátil zpátky ke stolu. Nechtěl plýtvat světlem z voskové svíčky, kterou si vyprosil na tetě Mathildě výměnou za čadivou lojovou, kterou mu otec milostivě dovolil. Vzal do ruky čepel a velmi opatrně jí vedl povrchový řez na krku žáby, kterou za roztažené nohy při-špendlil na ne opracovaný kus dřeva. Ještě nikdy se o podobnou operaci nepokusil, takže musel být opatrný, aby neporušil nic, co se skrývalo pod zelenou pokožkou nasáklou solným roztokem, ve kterém žábu uchovával. Žába ležela na břiše a Jacquesova čepel jí lehce projela přes hlavu až k vybouleným očím. Pak na každé straně vyřízl dva půlkruhové laloky končící na šíji a zvrásněnou kůži i s perličkovitýma očima sloupl. Když se žáby znovu opatrně dotkl, uvědomil si, že odhalený mozek nechrání už téměř nic. Vytáhl lupu.
Jak asi vypadá žabí vztek? napadlo ho, když si prohlížel miniaturní orgán, který se objevil pod nožem. Byl nádherný. Co asi cítí k malým pulcům, ke svému partnerovi, nebo když jí na kůži stříkne voda? Mozek obojživelníků je velmi nedokonalý, varoval ho farář. Slíbil mu, že už brzy dostane kravskou hlavu z jatek, a s ní pak budou moci dělat mnohem víc. Jacques měl ale radost i ze žáby. Zpoza stolu vytáhl dva měděné dráty připevněné druhým koncem k mosaznému kolíku zapuštěnému do špuntu, jímž byla ucpaná skleněná láhev obalená zevnitř i zvenčí plechovou fólií.
"Jacquesi! Jacquesi! Večeře. Pojď ke stolu!"
Byl to hlas tety Mathildy. Musel přeslechnout, že notář už odešel. Položil tedy elektrody a sfoukl svíčku. Přes podestu došel k téměř kolmému dřevěnému schodišti a pustil se po něm dolů, tápaje přitom po známých opěrných bodech na zdi. Do salonu vešla jeho babička s mísou tuřínové polévky, kterou postavila na stůl. Rebi`ere a jeho žena, pro Jacquese teta Mathilda, už seděli na svých místech. Když stařena nalévala třesoucí se rukou polévku, Rebi`ere nervózně poklepával nožem o stůl.
"Vezmi misku tamtomu..." řekl Rebi`ere a kývl hlavou směrem ke dveřím.
"Počkej," zastavila ho stařena. "Je tam ještě kus králíka."
Rebi`ere jen netrpělivě obrátil oči v sloup, když žena zmizela v kuchyni a vrátila se s druhou miskou, kterou podávala Jacquesovi. Opatrně nesl obě nádoby ke dveřím. Vzal si lucernu, aby mu ve tmě posvítila na cestu, a tápavě se vydal přes blyštivý dlážděný dvůr. U stáje položil jídlo na zem a odtáhl vrchní část vrat. Posvítil dovnitř a ucítil známý pach.
"Oliviere? Jsi tam? Přinesl jsem ti večeři. Tentokrát už ne chleba, ale polévku a kus králičího. Oliviere?"
Kůň se ve stáji náhle pohnul a ozval se rachotivý zvuk, jako když se převrhne prostřený stůl.
"Oliviere? Prosím, venku prší. Kde jsi?"
Přes obavy z klisny, která vyhazovala, kdykoli se něčeho polekala, si nakonec Jacques uvolnil západku na dveřích sám a vydal se do husté tmy stáje.
Na podlaze mezi kobylinci, opřený o stěnu a s nohama roztaženýma daleko od sebe, seděl jeho bratr.
"Přinesl jsem ti večeři. Jak ti je?"
Jacques si dřepl vedle něj.
Olivier zíral přímo před sebe, snad ani nevnímal, že tam s ním někdo je. Jacques vzal bratra za ruku a přitiskl mu prsty na okraj misky s polévkou. Přitom si všiml, že má na nehtech šmouhy, zřejmě od výkalů. Olivier pokýval hlavou ze strany na stranu a prudce se zaklonil, až se udeřil o zeď stáje. Zamumlal cosi, čemu Jacques nerozuměl, a začal se škrábat na vnitřní straně paže, jako by se snažil zbavit nepříjemného hmyzu.
Jacques nabral lžíci polévky a zvedl ji Olivierovi k obličeji. Jemně ho přinutil pootevřít rty a lžíci mu vsunul dovnitř. Byla tma, takže neviděl, kolik polévky skončilo v ústech a kolik steklo po zacuchaných vousech.
"Chtějí, abych k nim šel, pořád to opakují. Ale proč bych chodil, když už všechno vědí?"
"Kdo, Oliviere? Kdo to chce?"
Jejich pohledy se setkaly. Jacques cítil, jak si ho Olivier změřil a přestal ho vnímat.
"Není ti zima? Chceš ještě nějaké deky?"
Olivier zvážněl. "Ano, to je ono, musíš být v teple, musíš se teď pořádně nabalit, už přichází zima. Podívej, podívej na tohle." Zvedl roztřepenou koňskou deku, pod kterou spal, a pozorně si ji prohlížel, jako by ji viděl poprvé a podivoval se tomu, jak je utkaná.
Pak jeho zájem náhle pohasl a do očí se vrátil nepřítomný výraz.
Přeložila Petra Nagyová
O autorovi a díle
Britský spisovatel Sebastian Faulks (*1953) studoval v Cambridgi a poté pracoval jako literární redaktor listu Independent, od r. 1991 se však cele věnuje psaní. Je autorem několika románů, píše i literaturu faktu. Nakladatelství BB/art již vydalo jeho knihu Abeceda bláznů, nyní chystá i Faulksův poslední román Po stopách člověka, z něhož přinášíme ukázku.
Děj této rozsáhlé prózy situoval autor na přelom 19 a 20. století, tedy do doby počátků moderní psychiatrie. Dvě ústřední postavy románu, Thomas Midwinter a Jacques Rebi`ere, jejichž osudy se po náhodném setkání navždy spojí, se společně vydávají na složitou cestu odhalování postaty lidské mysli. Ať už na věhlasné pařížské klinice nebo ve vlastním psychiatrickém sanatoriu, snaží se - každý svým způsobem - vyřešit složitou otázku, na niž se kdysi zavázali nalézt odpověď. Časem se ovšem začíná jejich vztah komplikovat, navíc do jejich osobních i profesních životů nemilosrdně zasáhne válka...
Snímek Isifa
