ZÁŘÍ
Cestou na letiště Newark zazvonil Joyce telefon: jednání v Berkeley nakonec zkrachovala. Na chvilku zavřela oči a pak požádala řidiče, aby to otočil a zamířil zpátky do tunelu. Pořád ještě bylo brzo ráno. Joyce šla přímo do kanceláří firmy na Hudson Street; potřebovala zpracovat dozvuky neúspěšného jednání - a také si rozmyslet, jak se vyhnout obvinění, že za ten krach může ona sama. Zhruba o hodinu později se do kanceláří začali trousit její kolegové. Procházeli kolem dveří její kóje a Joyce měla pocit, že zaslechla, jak někdo říká, že do Světového obchodního střediska narazilo letadlo. Světové obchodní středisko: ta slova v ní probudila myšlenku, která se objevila a hned zmizela stejně hbitě jako nějaké podzemní zvířátko, co jen na chviličku vyleze z nory na světlo a pak rychle uteče zpátky do bezpečí. Nebyla si jistá, jestli tu novinu pochopila správně. Možná že zapracovala její představivost, nebo se jí to dokonce jen zdálo, protože po méně než pěti hodinách spánku si prostě na vteřinku zdřímla. Přestala se rozptylovat a znovu se zamyslela nad formulacemi ve své zprávě. Dospěla k rozhodnutí, že se nebude obhajovat, současně jí však hlavou prolétla myšlenka, jestli se opravdu nestala nějaká událost, která opanuje zpravodajství na celé měsíce, dokud z toho už nebudou všichni pěkně otrávení. V takovém případě ovšem bude mít spoustu času na to, aby zjistila, co se vlastně stalo. Předpokládala, že šlo o malé letadlo, které způsobilo jen zanedbatelné škody; tedy pokud nějaké letadlo vůbec havarovalo a pokud v té nehodě figurovalo Světové obchodní středisko. Z okna její kanceláře nebylo na mrakodrapy vidět, ale na střešní zahradě vedle zaregistrovala pár flákačů od nich z firmy, jak pokuřovali a zírali směrem na jih. Po dalších několik minut pracovala, ale pak najednou uslyšela ječení a výkřiky. Pomyslela si, že někdo asi přepadnul přes okraj střechy.
Dokonce ani teď Joyce nespěchala a nejdříve si v počítači uložila rozdělanou práci. Pokud skutečně někdo spadnul ze střechy, brzy se dozví, kdo to byl, a jak to dopadne, se ukáže stejně dobře s ní i bez její přítomnosti. Avšak hned jak vykročila ode dveří směrem ke dveřím na střechu, z neustávajícího křiku pochopila, co její kolegové vlastně viděli: do Světového obchodního střediska narazilo druhé letadlo. Obličeje všech mužů a žen na střeše byly stažené hrůzou a šokem. Jeden z nich patřil samotnému neústupnému, zachmuřenému řediteli společnosti, kterého nikdy předtím neviděla vyjadřovat jakékoli emoce; teď měl ústa otevřená dokořán a ve tvářích se mu hromadila krev, jako by ho někdo škrtil. Jen chviličku předtím se přítomným ženám nahrnuly do očí slzy. Pak zabořily hlavu do náručí svých spolupracovníků, s kterými se doteď sotva pozdravily. "Ne, ne, ne, ne," zamumlal někdo.
Joyce se otočila a uviděla ty dva sloupy; prvnímu zela v boku ohnivě rudá rána a nejvyšší patra toho druhého byla zahalena v těžkém šedivém kouři. Dole na ulici kvílely sirény. Praskání a bafání, které hořící budovy vydávaly, bylo slyšet až sem, skoro dva kilometry daleko.
Teď už byli na střeše prakticky všichni zaměstnanci, tísnili se tu rameno na rameno. Joyce stála mezi nimi zamlklá a ochromená, ale zároveň si palčivě uvědomovala tu jasnou modrou oblohu na sklonku léta, která se vysmívala městu pod sebou. Někdo přinesl rádio. Její kolegové váhavě spekulovali, co se vlastně stalo, jak veliká byla ta letadla a jak je možné, že dvě letadla havarovala současně na stejném místě. Jejich řeči se tetelily v žáru zmatku a zoufalství linoucího se z rádia.
O několik minut později k nim dolehl hrůzu nahánějící zvuk: jako by se z jižní věže ozval výdech, který je slyšet, když najednou vzplane nějaká hořlavá látka. Páry vmžiku odtančily pryč a horní polovina budovy, takových padesát, možná šedesát pater, se naklonila kupředu na nově vzniklém kloubu. Pak se celá budova zhroutila v jediném ladném pohybu do sebe, jako kdyby její pevnost byla pouhým přeludem, jako by její konstrukce byla tekutá od okamžiku, kdy byla postavena. Do vzduchu se vyvalil kouř a trosky všech možných odstínů černé, šedivé a bílé a obemknul okolo stojící domy. Nebylo snadné si uvědomit, že možná právě teď přicházejí o život tisíce lidí.
Mnoho okolních střech bylo obsazeno lidmi, povětšinou úředníky. Rukama si zakrývali ústa, nebo je měli přitisklé na spáncích, ale oči si nezakrýval nikdo. Nedokázali se od toho odtrhnout. Joyce zaslechla lapání po dechu, sténání i marné dovolávání se boží milosti. Žena, která stála vedle ní, nekontrolovaně vzlykala. Ale Joyce najednou v sobě ucítila malinkou erupci, cosi hřejivého, velmi podobného záchvěvu uspokojení, tak intenzivnímu, jako by Joyce náhle utišila velký hlad. Tělem jí projela lehká závrať, naplněná potěšením. Hluboký tón, který mrakodrap vydal při své zkáze, ji konečně dostihl a zdálo se, že trval několik minut; po něm následoval poryv nepřirozeně teplého vzduchu, který ji rozcuchal vlasy a pomačkal halenku. Věž se proměnila v rostoucí sloup kouře, prachu a zmařených životů, který měl podobu rostoucího hřibu, a Joyce měla obrovskou radost.
"Ježíšikriste, Joyce!" vykřikla její kolegyně. "Teď jsem si vzpomněla. Nepracuje tam náhodou tvůj muž?"
Pomalu přikývla. Kanceláře jeho firmy zabíraly celé osmdesáté šesté patro jižní věže, která právě kompletně zmizela z povrchu zemského. Rukou si zakryla ústa a bradu, aby nebylo vidět, jak dlouze a usilovně bojuje s náznakem úsměvu.
Joyce a Marshallovi bylo řečeno, že spolu mají komunikovat pouze prostřednictvím právníků, čehož nebylo možné uposlechnout, neboť oba stále bydleli v jednom třípokojovém bytě společně se svými dvěma malými dětmi a štěkajícím, citově vyprahlým kokršpanělem s drápky jak žiletky, kterého Marshall nedávno přinesl domů, aniž by se kohokoli zeptal, dokonce ani svého právníka. (Děti byly nadšené.) Za ten rok, co běželo rozvodové řízení, si dokázali mezi sebou vyvinout systém komunikace pro běžný život, který byl zcela nezávislý na konverzaci a spočíval především v dohodě, kdo odvede děti do školky (většinou Joyce) a kdo si pro ně přijde (obyčejně Marshall); dále kdo jim udělá s sebou svačinu, kdo bude s učitelkami řešit jaké problémy, kdo bude nakupovat, prát, dělat večeři, kdo s nimi bude jaký víkend a podobně. Kdykoli tenhle systém něco narušilo - k čemuž docházelo kupříkladu vlivem zvýšené teploty, večerní pracovní schůzky, kvůli problémům s chozením na nočník či nevysvětlitelnému zmizení celé láhve mléka zakoupené teprve den předtím několikrát za den -, byli Joyce a Marshall okolnostmi donuceni spolu promluvit, a diskuze i o tom sebetriviálnějším problému se často zvrhla v sžíravou hádku, během níž probrali veškerá témata, kvůli nimž dospěli až do rozvodového řízení.
Všechno to začalo někdy v minulé dekádě, v minulém století, když oba společně téměř láskyplně dospěli k názoru, že pouto mezi nimi už není tak vřelé jako dřív. V tom půl roce manželské terapie, během níž jim doktor kladl na srdce, aby odhodili všechny zábrany, jež by jim mohly bránit ve vzájemné upřímnosti, Joyce a Marshall zjistili, že jeden druhého nenávidí. Vzduch v poradně, beztak už zkažený hádkami páru, který tu měl schůzku před nimi, teď zamlžil opar ze sporů, jež předtím nikdy nezazněly - hádky o peníze, sex, děti, cíle dovolených, o Joycině stoupající váze i divoce se lišících odhadech výše Marshallova příspěvku na rodičovskou dovolenou. Poradce jim nakonec doporučil, aby své rozpory prohlásili za nepřekonatelné a poslal je k dohadovacímu řízení. Všechny hádky teď zmizely či byly upozaděny jediným bodem neshody: penězi. Marshallův plat byl podstatně vyšší, než kolik vydělávala Joyce, která dvakrát změnila práci a taktéž dvakrát šla na mateřskou. Takže Joyce požadovala byt a také to, aby Marshall i nadále hradil polovinu hypotéky, přispíval na výchovu dětí a ještě platil jakousi blíže neurčenou částku na běžné výdaje spojené s bytem. Když dospěli do této patové situace a poté, co se k ní po několik měsíců každý týden vraceli, nakonec na dohadovací řízení rezignovali a najali si každý svého právníka: Joyce ženu a Marshall muže. Z právníků se vyklubali přátelé, kteří se při pozdravu líbali na tvář.
Dokonce i předtím, než se Joyce a Marshall vydali společně na cestu, na jejímž konci se měli rozejít, byly jejich platy nedostatečné. Dvě třetiny čistého výdělku spolkly hypotéka a poplatky za jejich špatně osvětlený, nedostatečně udržovaný, avšak úžasně položený byt ve čtvrti Brooklyn Heights. Oba dva byt i ulice kolem něj chovali v lásce, protože pro ně znamenal potvrzení těžce vybojovaného postavení v New Yorku. Oknem do ulice se sice koukalo jen na protější dům, ale hned za ním už ležel přes řeku Manhattan, z něhož byla vidět nejvyšší patra budov Světového obchodního střediska. Pro Marshalla by bylo zhola nemožné dál platit jakoukoli část hypotéky a současně si pronajmout byt někde v okolí, či v jakékoli jiné alespoň trochu bezpečné čtvrti v New Yorku. Tento hlavolam Joyce uspokojoval stejně, jako by to svedl snad jen nějaký klasický filosofický problém. Chtěla jej zničit nejen finančně, ale i osobně, a nejenom teď, ale napořád. n
Přeložil Richard Olehla
O autorovi a díle
Americký spisovatel Ken Kalfus (*1954) pracoval jako taxikář, psal literární recenze do časopisů i reportáže z Irska, Paříže či Moskvy. Debutoval až roku 1998 sbírkou povídek Žízeň, která byla dobře přijata kritikou a New York Times ji dokonce označily za jednu z nejlepších knih roku. Následovala další sbírka povídek PU-239 a jiné ruské výmysly (1999) a první román Ministerstvo osvěty (2004). Roku 2006 vydal autor druhý román Americký problém, z něhož přinášíme ukázku a který zakrátko vydá nakladatelství Odeon.
Marshall a Joyce Harrimanovi žijí běžným životem. Mají dvě děti, byt a psa, oba pracují. A už druhým rokem se rozvádějí. To ráno, kdy jedna z krizí vrcholí, stojí v kalendáři datum 11. září 2001. Marshall pracuje ve Světovém obchodním středisku a Joyce má letenku na nechvalně proslulý let číslo 93. Když narazí letadlo do jižní věže dvojčat, Joyce poskočí radostí, protože jí dojde, že manžel už musí sedět v kanceláři. Jenže stejně jako ona nakonec nenastoupila do letadla, ani Marshall nezvládl vyjet až do 86. patra, protože předtím flirtoval s učitelkou v mateřské školce... Satirický román je skvělou studií rozpadajícího se vztahu dvou lidí, jejichž neshody nedokáže překlenout ani největší tragédie v moderních amerických dějinách.
Snímek AP
