V jisté nadzemní dílně hobloval hoblit. Ta dílna byla součástí prostorné podzemní nory, velmi vyhledávaného a žádoucího místa k bydlení - minulý měsíc se za dvoudveřovou noru platilo bezmála tři sta táců, i když uznávám, že to obnášelo dílnu, zdobenou fasádu a čerstvě položené drny na střeše -, kde si lebedil hrdina našeho příběhu. Říkali mu Bingo "Suk" Štiplík. To jméno si pochopitelně nevybral sám, ale přidělila mu ho matka v době, kdy ještě nedokázal protestovat. Pro rodiče je to vždycky náramně jednoduché. Nemusí s takovým přízviskem prožít školní léta, natož se jím chlubit v dospělosti. Pěkná nespravedlnost, co?
Jářku, kde jsme to skončili?
Jo - v jisté noře bydlel Bingo. Byla to běžná hoblití nora s kulatými vstupními dveřmi natřenými namodro, koupelna měla modré kachlíky porostlé namodralou plísní, žili tam šedomodří a stříbřití brouci, stříbrné rybenky a lesklé žížaly, ve vzduchu se vyskytovaly všechny možné druhy vlhkosti a kuchyň skoro nešla vyvětrat. Nicméně podle hoblitích měřítek to byl celkem ucházející kutloch a Bingova nevrlá teta Anežka Hoblinová-Vzpurná už na něj měla políčeno. Náš hrdina však rozhodně neměl v úmyslu ustupovat tlaku téhle příbuzenské větve. Vlastně ani jiného spřízněného kmene, natož vzdálenější haluze. Bylo mu kolem čtyřiceti, což u hoblitů není vůbec žádný věk, úplný pakatel, dokonce ještě míň, přesně čtyři pětiny pakatele. Zkrátka, byl ještě úplné ucho.
Hobliti jsou malí lidičkové, kteří bydlí v zemi a ve svých nadzemních dílničkách stále cosi kutí a hoblují - odtud ostatně pochází i jejich jméno (o jménech a jejich původu se toho v našem vyprávění dozvíte mraky, to si pište, pokud budete při čtení dávat pozor). Filologové odvozují jejich jméno z prastaré říkanky:
Chce to jen krumpáč a trochu hip hop,
aby sis vykopal noru jak hrob,
a tady vedle si dílničku dej,
dvakrát měř, jednou řež. Ukaž! Oukej.
Šup vercajk na ponk a neztrácej grif,
kytaru nalaď a prubni si riff,
ať si svět čubrní, že na to máš.
Bédo, jen hobluj, jak nejlíp to znáš.
Je zajímavé, že hobliti si mezi sebou neříkají "hobliti" - z důvodů, které vám vzápětí vysvětlím. Nicméně tohle označení je obecně rozšířené, a tak s tím nic nenadělají. Před dávnými a dávnými lety jeden cestovatel z krajů velkých lidí obezřetně putoval snad po všech koutech pidizemí: přes hrabství zakrslíků, Drobky, Liliputín, Malomoc-Kuřín1/ a Žokejky nad Váhou až do rodiště našeho hrdiny Binga, staroslavného města Hejhrby. Po návratu do Kůrky natrefil na krčmu, kde vrávoravě hloubal o prožitých dobrodružstvích. Obklopili ho další velcí cestovatelé a zvědavě se ho vyptávali, co viděl. "Cos objevil?" doráželi na něj. "Koho jsi tam potkal?" "Viděl jsem..." začal, pak se rozklepaně nadechl a přerývavě dodal: "... chce... se mi... z to... ho... blit..." - a bleskurychle sáhl po dalším džbánu piva. Jméno onoho legendárního hoblita se nedochovalo, ono pamětihodné setkání však muselo na našem velkém dobrodruhovi zanechat hluboké následky, protože propil v krčmě U paňmámy saně v Kůrce o samotě dva dny a dvě noci a krátce nato odešel a víckrát ho v pidizemích nikdo nespatřil.
Hobliti si obytné části svých nor budují pod zemí, zatímco sklepy na uhlí, vinné sklípky, hoblovací dílny a někdy i větší místnosti s pingpongovými stoly umisťují na povrchu. Zastávají totiž názor, že jde o nejpřirozenější způsob uspořádání domu. Podle hejhrbských stavebních směrnic jsou beztak jiná uspořádání nepřípustná, přestože důsledkem oněch stávajících pravidel bývají obytné prostory náchylné k vlhkosti a prolezlé skrznaskrz červy a plísní, a tak je mezi obyvatelstvem hojně rozšířeno astma a záněty průdušek, zatímco uhlí, vína, hoblíků a pingpongových pálek valem ubývá, neboť jsou nejčastějšími položkami, které se objevují na seznamech ukradených předmětů v tomto zloději prolezlém městě. Jenže co naděláte, když se tu tolik lpí na tradicích.
Jak už jsem naznačil, hobliti si neříkají hobliti. Ve svém bizarním starobylém jazyce plném syntakticko-gramatických nepravidelností a neočekávaných presupozic sami sebe nazývají hrbiti. Důvodem, proč o sobě mluví tímhle způsobem a nepoužívají jméno "hoblit" jako všichni ostatní, jsou jejich chodidla. Neskutečně příšerná, otřesná chodidla. Ať už je příčina této epidemie jakákoli (hobliti v průběhu věků postupně vinili bohy, jistého předpotopního čaroděje, který je proklel, nevhodnou ortopedickou praxi a zaostalé zdravotnické pomůcky, vrozené nemoci a stovky jiných možností i nemožností), téměř všichni trpí úděsnou artritidou chodidel. Mají je zdeformovaná, zduřelá a nateklá do trojnásobné až čtyřnásobné velikosti, takže jejich prsty u nohou připomínají kokosové ořechy a hoblití kotníky zase prezervativy napěchované kamínky. Nemoc je to nesmírně bolestivá a rozhodně byste se jim neměli posmívat, naštěstí se však prapodivným řízením osudu nešíří na jiné části těla. Následkem artritidy mají jejich chodidla podivně mrtvolnou barvu, odlišnou od zbytku těla. Dospělí hobliti navíc nejsou schopni chodit obutí, protože tlak kůže na napuchlé maso jim působí nesnesitelnou bolest. To je ostatně důvod, proč se odmalička hrbí a jakoby se strašlivě loudají, proč dospělí hobliti tráví většinu času hledáním dokonale měkoučkých polštářků pod nohy, a když se konečně zhroutí na pohovku, vydávají hekavé zvuky, jak se rukama snaží zvednout své bolavé nohy na podnožku. Proto tedy hrbiti.
Teď už snad víte o hoblitech neboli hrbitech všechno, kromě pár nepodstatných drobností, například že milují jídlo a pití a tuze rádi společnost, nebo že si s potěšením oblékají vestičky a manšestráky. A taky že k smrti rádi kouří dýmkové koření, a kvůli tomu dřív umírají na rakovinu dásní, jazyka a hrtanu i na srdeční choroby. Co ještě? Že jsou to staromilští přízemní venkovští bařtipáni, kteří se kupodivu dost často ohánějí maloměšťáckým výrazivem. A že navzdory svým očividným nevýhodám (ke kterým patří malá postava, obrovité plosky zmrzačených nohou, neochota dát se do řeči s cizími či jakkoli měnit zažité způsoby, závislost na alkoholu a tabáku a v neposlední řadě zastydlá stavovská úzkoprsost) vyvinuli nejpokrokovější poloprůmyslovou kulturu na světě - s větrnými mlýny, parními slévárnami, pohodlným bydlením, dýmkami na koření, dětskými pistolkami na kapsle, brýlemi na čtení, oblečením ze sametu, roztomiloučkými kamennými kostelíčky, knížkami a ohňostroji, zatímco zbytek Středníkozemě obestíral temný věk koně a meče a éra zakopávání mrtvol pod obrovské hromady hlíny. Zvláštní. Jak sami vidíte, cesty světa vezdejšího jsou křivolaké a nevyzpytatelné.
Jednoho krásného dne Bingo odpočíval na své nejpohodlnější pohovce a jeho ubohá nateklá chodidla si hověla na zeleném sametovém polštářku přisunuté podnožky. Zíral na oteklé klouby nohou, na místo, kde se jednotlivé prsty stýkají s chodidlem, a klouby na něj zíraly na oplátku jako desatero obludných ředkviček. Na ubohého vyčerpaného hoblita dolehla plnou vahou tíha životního utrpení.
Najednou zaslechl řadu neurvalých úderů na dveře. Byl to přesně takový zvuk, jaký byste čekali od mladého hoblitího darebáka, který nacpal do klíčové dírky petardu, zapálil ji a kousek poodběhl v očekávání, co se bude dít, jenže následovalo jen slabé provlhlé pufnutí, takže se načuřeně vrátil a teď vztekle kope do dveří nohama stále ještě šťastně obutýma v okovaných botách a snaží se je vyvrátit z pantů.2/ Ta dnešní mládež, pchá. Škoda slov.
Bingo si povzdechl. "Zmiz!" zvolal výstražně. Po chvíli odevzdaně dodal: "Padej."
Rány neustávaly.
Nedalo se nic dělat. Hoblit se tedy pomalu postavil a začal se šourat ke dveřím, při každém kroku sebou trhl a cedil ze sebe obvyklé projevy bolesti - "jau!", "auvajs", případně tiché "ajajaj".3/
Bingo neměl své kulaté domovní dveře příliš v oblibě. Komu by ostatně takový vergl vyhovoval? Z přísně geometrických důvodů visely pouze na jednom pantu, jenže ten není zrovna ideálně umístěn, protože se nachází mimo těžiště. V chodbě je proto pořád trochu průvan, zatímco dveře jdou otevřít dokořán jen ztuha. Zato z pantu je může snadno vykopnout kterýkoli hoblit dost mladý na to, aby ještě nosil boty. Ale tradice je tradice je tradice, jak říká zasněná hoblití básnířka Pruda Kamenická, a na téhle tradici lpěli zákonodárci města Hejhrby s obzvláštním zanícením. Bingo s povzdechem zatáhl za knoflík dveří a otevřel.
Ve slunečním jasu za dveřmi postával čaroděj. Bingo čaroděje ještě jaktěživo neviděl, ale velké "Č" na hrudi jeho ponča nemohlo znamenat nic jiného. Leda že by to byl přerostlý stařík z rodu Ďasíkovců, který si ve spěchu oblékl ještě nedokončené pončo naruby.
Přeložila Lucie Matějková
1/ Malomoc-Kuřín bylo sídlem statečných lidiček
postižených snad tou vůbec nejohavnější nakažlivou nemocí chodidel. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že choroby nejspodnějších partií dolních končetin představují koneckonců nejvážnější pohromu sužující obyvatele Zemí maličkých.
2/ Pochopitelně se z pantů snažil vyvrátit dveře, a nikoli nohy, i když se nepozornému čtenáři může zdát, že věta svědčí o opaku. Rád bych upozornil, že aktuální členění větné a odkazování na podmět je plně v moci autora a úkolem čtenáře je se s ním poprat. S tím členěním, kdyby to nebylo jasné.
3/ Neboli zvuky, které uslyšíte od někoho, koho ve skutečnosti nic moc nebolí, zato chce o svých mírně nepříjemných pocitech dát vědět celému světu. Nikdo, kdo zakouší skutečnou bolest - třeba když si zlomí nohu nebo mu rameno skrznaskrz propíchne šíp vystřelený jezdcem na zvrrkovi -, by kupříkladu nikdy neměl v repertoáru slovo "auvajs". Kdyby v takové situaci někdo doopravdy poznamenal "auvajs", těžko bychom si mysleli, že ho to bolí, ale spíš že si z nás tropí šoufky.
O autorovi a díle
Angličan A. R. R. R. Roberts (vl. jm. Adam Roberts, *1965) představuje špičku současné literární parodie v žánrech SF a fantasy. Pedagog a literární vědec Londýnské univerzity obdržel doktorát z filologie v Cambridgi a bádání ve starších vrstvách angličtiny ho inspirovalo k čarování se spisy kolegy Tolkiena. Vedle Hoblita (2003) rozvinul do absurdna Tolkienovu filologickou vášeň i v cyklu Silmámilion (2004, č. 2005). Terčem autorových taškařic jsou vesměs popkulturní hysterie, jak prokázal mj. jeho útok na Brownův spiklenecký bestseller Va Dinciho hlod aneb Treska mistra Leonarda (2005, č. 2007). Kromě vlastních SF typu Salt, Stone, Polystom nebo Gradisil má Roberts nejnověji na kontě potrhlé verze Hvězdných válek (Star Warped) a příběhů oblíbeného anglosaského pátrače doktora Who (Doctor Whom).
Děj knihy Hoblit aneb Cesta tam a samé zmatky se odvíjí a odskakuje od Tolkienova světoznámého příběhu. Do nory počestného měštěnína z Hejhrb pronikne banda trpaslíků vedená sešlým čarodějem Randálfem a pod pohrůžkami ho přiměje vydat se na loupežnou výpravu do dračího doupěte na Oněmělé hoře. Sotva ale družina unikne tlupě zlobrdů, čeká ji podivín Jöhněd obklopený od deseti do deseti nábytkem jisté značky. Jen poutníci uniknou ze spárů pavoučí komuny, čeká je estrádní výstup v pivovaru. Je však pravým cílem výpravy zlato draka Šmuka, anebo mistři trpaslíci něco tají? Knihu vydává nakladatelství Mladá fronta.
Kresba autora Jan Vlček
