Pamatuju si dobu, kdy jsme spolu začali kamarádit, míč a já. K tomu, že mým posláním je být útočníkem, jsem dospěl v jedné proluce mezi domy v Río Cuarto de Córdoba. Vzorem fotbalového virtuóza byl tehdy Uruguayec Walter Gómez, který hrál za River Plate, ale imponoval nám také průbojný Borello z Boky Juniors. Oba nosili na zádech devítku, stejně jako Lacasia v Independiente a Bravo v Racingu. Poslouchal jsem fotbal v rádiu, kde mi ho zprostředkovávaly komentáře Fioravantiho a Arósteguiho. Do vnitrozemí pronikaly jejich hlasy po drátě nebo se chytaly na krátkých vlnách anténou uvázanou na domovní komín.
Na plácek, kde jsme založili Klub Silný duch, chodíval kluk přezdívaný Hrbáč, který napodoboval nezapomenutelného Fioravantiho. Když jsem dostal přihrávku, hned slyším Hrbáče hlásit od autové čáry: "Míče se zmocňuje Soriano, přátelé, vyhýbá se Carreňovi... ano, proniká obranou soupeře... pozor... bude střílet na bránu..." A dělalo mi to radost. Nepoštěstilo se mi, aby některý z mých gólů opěvoval Victor Hugo, ale když góóól zakřičel Hrbáč, zažíval jsem spoustu vzrušení.
Sám Hrbáč se chudák k míči skoro nedostal. Když jsme mu přihráli do běhu, byl pomalý, když nakrátko, nešel si pro něj. Občas jsme ho ze soucitu nechali kopat nějaký trestňák, kterým samozřejmě trefil ohradu vedle brány, a jednou dokonce penaltu, a tu mu Tito Pereira nohama vyrazil.
Pro fotbal se tak nehodil, že i v bráně byl na obtíž. Nebyl tlustý ani nedovtipný, jak by si někdo mohl myslet, jen neměl tolik nadání jako jiní kluci z okolí. A tak jsme ho občas posílali komentovat zpoza hřiště. Našel si atrapu mikrofonu, běhal vzrostlým plevelem kolem plácku a všechno bylo najednou jiné. Náš svět obohatily hrdinské skutky a emoce. Na hřiště v proluce chodil taky Prcek Toranzo a Leonel Briones, kteří hráli spojky, insajdrové, jak jsme jim říkali. Další posty se jmenovaly fulbek, half, křídlo a centrforvard, což jsem byl já. S kulatou devítkou na červeném dresu. Našila mi ji tam maminka, a když jsem se cpal mezi obránce, občas se po mně nějaký obehraný kluk ohnal a devítka mu zůstala v ruce.
K výkonu funkce rozhodčího stačilo být starší. Věk sám budil autoritu a vzpomínám si, že jedno z nejpamětihodnějších utkání, které jsem hrál, řídil můj tatínek, který původně jen jel kolem plácku na kole a zastavil se podívat, jak se mi hraje. Otec byl vlastně intelektuál, vědec, který o fotbalu nic nevěděl. Za celý život se stačil naučit, že se nelze dotýkat míče rukama a bezohledné zákroky se trestají volným kopem či něčím podobným. Myslím, že toho ani moc netušil o bohatém teoretickém pozadí ofsajdu, o rohovém kopu a drobných prohřešcích, jako je šlapák, či hlasech reportérů imitovaných Hrbáčem Hernándezem.
Zápas, o kterém vyprávím, se hrál mezi znepřátelenými čtvrtěmi města a s tolika přestupky proti pravidlům, že můj otec v něm nemohl sehrát jinou úlohu než komickou. Pamatuju si ho, jak stojí ve středovém kruhu v zapnutém saku a na kalhotách s kolíčky, jakými si cyklisté stahovali nohavice, na očích má tmavé brýle a v dlani kapesní hodinky po dědečkovi. Dali jsme mu píšťalku, tu s kuličkou uvnitř, a hned zkraje si mu stěžoval kapitán Cti a vlasti, že jeden z našich útočníků vběhl na jejich polovinu dřív, než jsem vykopl. V těch dávných dobách vykopával vždycky centrforvard. Byly to neměnné zákony: začínala devítka, kop od branky prováděl krajní obránce a rohy zahrávala křídla.
Při těchto a podobných střetnutích jsme Hrbáčovi ukládali jediný úkol: aby napodoboval hlasy soupeřících obránců. Uměl zacházet s hlasivkami tak, že hravě strčil do kapsy všechny kabaretní hvězdy. Chvíli před začátkem zápasu si chodil se soupeři popovídat, bavil je svými rozhlasovými přenosy a mezitím si vybíral oběti, často brankáře. V tom utkání promluvil pouhými dvěma hlasy a jen párkrát, ale v zásadních okamžicích. V prvním poločase jsme byli pod velkým tlakem, prohrávali 1:0, oni navíc zakopli ostudnou penaltu, kterou jim otec daroval. Chvíli před koncem odkopával Bebo Fernández s velkým nápřahem z našeho vápna. Bebovi bylo jedenáct, ale měl ránu, že by prokopl pneumatiku. Ta svíčka byla tak dlouhá, že přeletěla většinu hráčů, a v okamžiku, kdy se jejich pětka hotovila vysoký míč zpracovat, zaznělo na její adresu přesvědčivé "nech!", tak typické pro vybíhajícího brankáře, že pětka jen sklonila hlavu. Coby v tu chvíli nepotřebný hráč se na mě ten kluk podíval, jako by se divil, kam vůbec běžím, a přestal se o situaci zajímat.
Jenomže to nebyl hlas brankářův. Byl to Hrbáč, podoben ukřičenému papouškovi, který opakuje slova po svém majiteli. Zpracoval jsem si míč napůl na prsa, napůl břichem, stačil jsem zahlédnout otce, jak se blíží s píšťalkou v ústech, oblek řádně zapnutý a boty zaprášené, a prudce jsem vystřelil. Brankář jen tak stál mezi tyčemi, jako by odpočíval. Míč vlétl do kouta brány, a jelikož jsme neměli sítě, odkutálel se do zahrady mezi vlčí máky. Otec nevěděl, že musí ukázat do středu hřiště, přiběhl ke mně a přiškrceným hlasem řekl: "Přísahej, že ses nedotkl rukou." Podíval jsem se mu do očí: "Přísahám." Potil se jako přístavní dělník, kalhoty měl potrhané a boty už rozbité. Představil jsem si, jak bude maminka vyvádět, až přijdeme domů.
Tatínek neměl fotbal a všelijaké lidové manifestace rád. Právě proto se však onoho odpoledne pustil do soudcování. Fascinovalo ho pronikat do věcí, kterým nerozuměl. Po čtyřicítce už rozvahou nahrazoval jednoduché tvrzení, že fotbal znamená dvaadvacet blbečků běhajících za jedním balónem. Když se ho ptali na oblíbený klub, jmenoval River Plate, a když musela debata pokračovat, dokázal se označit i za Distéfanova kamaráda. Chvíli po začátku druhé půle jim uznal gól, o jehož platnosti jsem sám značně pochyboval, neboť mezitím spadla větev, která tvořila břevno, a výška brány se odhadovala od oka. Prohrávali jsme a naši protivníci kolem tančili ten nakažlivý tanec s míčem, jaký předváděli Brazilci. Unešený Hrbáč Hernández komentoval ze svého místa na křídle a rozohňoval ještě víc naše katy. Otec byl tak nadšený, že sotva jsme se jich dotkli, už pískal a huboval nám. Osud se snažil, abychom toho odpoledne dostali řádnou lekci. Hoši z Cti a vlasti dělali vše pro to, aby nás znemožnili, a bylo vážně zvláštní, že skórovali jen dvakrát. Samá náhoda: balón trefoval tyč, našeho brankáře, obličej Prcka Toranza, odskakoval z dolíků mimo branku a tak dál až do konce.
Při jednom protiútoku mi však Briones přihrál za vysunutou obranu a já jsem šel sám na branku. Měl jsem takový strach, že nedám, že jsem přihrál Hrbáči Hernándezovi, když jsem ho uslyšel přibíhat. Ten byl chudák tak nedovtipný, že sotva zpracoval rukou míč, hned upozorňoval Fioravantiho hlasem na přestupek řka: "Velmi slabý rozhodčí!" Přesto však zavěsil do odkryté branky. Byl to kromě náhodných odrazů jeho první gól, utíkal po hřišti s křikem jako šílený, zatímco můj otec už tentokrát slavnostně ukázal do středu hřiště. O dvě-tři minuty později, uprostřed všelijakého mého kličkování, housliček a šlapání na míč, mě elegantně jako baletka obehrál jeden snědý, dohola ostříhaný klučík. Zavyl jsem, jako by mi zlomili nohu, a začal se válet po zemi. Otec neváhal, odpískal penaltu a snědého kluka vyloučil.
Uznávám, že jsem ji proměnil se zvráceným potěšením. Věděl jsem, že korunuji nespravedlnost, a zároveň tušil, že zápas postavený na hlavu tatínkovou nekompetencí nás všechny háže rovnou do zlé životní reality. Když jsme přišli domů, maminka chvíli křičela a nakonec nás poslala bez večeře spát.
-
Přeložil Jan Mattuš
O autorovi a díle
Argentinec Osvaldo Soriano (1943-1997) byl nadějný fotbalista, kterému vážné zranění zkrátilo sportovní kariéru. Později se začal věnovat žurnalistice, v sedmdesátých letech začal publikovat povídky, novely a romány, vesměs charakteristické novinářským stylem psaní. V době nesvobody ve vlasti v letech 1976-1984 žil v belgickém a francouzském exilu, po návratu už byl doma řazen mezi nejčtenější autory své generace a jeho knížky se začaly překládat. Největší úspěch měl v Itálii, česky vyšel v osmdesátých letech jeho román Knokaut. Naše ukázka je ze sbírky fejetonů a drobných textů z fotbalového prostředí, které vznikaly jako skici k připravovanému a vinou předčasné Sorianovy smrti nedokončenému románu. Knihu, jež vyjde česky pod stejným názvem jako tato ukázka, vydá nakladatelství Julius Zirkus v oblíbené edici Artigas.
Snímek AP
