Do kuřáckého kupé nikdo nenastoupil, to se mi líbilo. Vlak vyjel z nádraží Hoog Catherijne jen se mnou, a případnými nekuřáky, jenže na ty jsem neviděla. Vládlo tam ticho, které jsem cítila i přes diskman puštěný na plné pecky.
Diskman mi patřil ani ne hodinku. Našla jsem ho na cyklistické stezce. Byl to svítivě žlutý, vodě odolný sony, co křičel o pozornost. Chvíli jsem uvažovala, že ho tam nechám ležet, třeba se pro něj majitel vrátí. Jenže diskman jsem nikdy neměla a navíc šel za mnou zástup lidí - mezi nimi by mohl být i méně ušlechtilý člověk, než jsem já, nota bene někdo, kdo už diskman dávno má a druhý vůbec nepotřebuje.
Teď jsem věděla, že majitel diskmanu byl útlého věku. Zatímco mi před očima ubíhaly pasoucí se kravičky a louky, pěly Děti dětem o křečkovi, co v klícce sám jednoho dne dočista umřel nám.
Do kupé vstoupil farář. Že je to farář, jsem poznala podle bílého límečku. Mohl to být pochopitelně taky nějaký magor, i to mě napadlo, ale vypadal nápadně upraveně. Bílé chomáčky vlasů, které mu ještě zbývaly, měl sčesané od pěšinky pěkně doprava, jako nějaký příčesek. Na nose měl brýle ve velmi tenké zlaté obroučce a na zápěstí stříbrné hodinky, takové ty, co určitě hodně stojí.
Pomyslela jsem si: to je super, že ještě existují faráři. Ale už mě tak nenadchlo, že si navzdory úplně prázdnému kupé sedl přímo naproti mně. Samozřejmě nějaký frustrovaný farář, bez ženy, co si ho bude chtít za chvíli vyhonit s plešatou hlavou plnou necudností páchaných s blondýnou v prázdném kupé. Zvažovala jsem, zda si mám přesednout, ale po bližším přezkoumání mi to přišlo trapné. Třeba vůbec frustrovaný není, třeba je jen trochu osamělý.
Děti dál pěly o tatínkovi, co dává křečkovi poslední pomazání, než ho pohřbí na zahrádce. V odrazu v okně jsem viděla, jak si farář vyndává balíček černého van nelle. Ubalil si cigárko do tvaru špeka, velmi pečlivě, přičemž přečnívající kousky tabáku uložil ve čtyřech etapách zpět do balíčku. A pak se na mě podíval, přes okno.
"Máte oheň?"
Farář z Wassenaaru, protože v krku měl tak horkou bramboru, že by mu mohla závidět i královna. Vypnula jsem diskman a začala v batůžku hledat zapalovač. Přitom jsem si hned vzala vlastní cigarety, jelikož já jsem takový ten kuřák, co si nevydrží nezapálit, když někdo naproti němu kouří. Ale nedostala jsem příležitost zapálit si. Když si farář poprvé popotáhnul, otočil můj bílý zapalovač na jedno použití v prstech pětkrát dokola, aby jej poté skryl v dlani, jako by to byl pomeranč, který chce vymačkat. Meditativně zavřel oči. Takže přece jen magor, pomyslela jsem si, tady to máš. Bůh na mě shlédne a praví: "Sešlu ti psychotického magora, neboť to je tvá karma, děvče." Už od dětství mě obklopují psychouši.
"Čekají vás dva pozoruhodné týdny," pronesl farář. Přitom se laskavě usmíval. Zapalovač stále svíral v dlani. "Byla jste na návštěvě u sestry?"
Vážně jsem právě jela od ségry z Utrechtu. Cigareta mi vypadla z úst a já fascinovaně přikývla. Nechala jsem ji ležet na klíně - farář si zapalovač, který teď znovu otáčel v prstech, bude moct ještě chvíli nechat.
"Vaše sestra v sobě nosí velký smutek," pravil farář. Obličej se mu zkrabatil, jako by se měl rozbrečet. "Je to možné?"
Přikývla jsem.
"Ale vy také, vy jste také smutná. Váš smutek je mnohem větší."
Zde se můj obdiv změnil ve skepsi. Ve svých hipisáckých letech máma navštěvovala celou řadu vykladaček tarotu, jasnovidců, věštkyň z ruky a astrologů. Nemalý počet těchto rádců jí prozradil, že se stane v pozdějším věku milionářkou. Myslím, že i kvůli tomu je pořád chudá jako kostelní myš. To, co je neodvratně předurčené, dává nebezpečnou svobodu, což má v mámině případě za následek hodně nicnedělání. Taky spousta máminých kamarádů a známých, kteří vyhledávali tytéž rádce, má jednou zbohatnout; člověk by je asi musel vidět, aby o tom zapochyboval - jediná možnost, která mě napadá, je, že si jednou všichni dohromady koupí vítězný los vánoční loterie.
"A kdo není smutný," vzdychla jsem podrážděně. Už toho bylo dost, chci kouřit.
Jenže farář opět zavřel oči. "Jde o vašeho bratra, o, něco s o. Jeho jméno," podíval se na mě, "ve jméně má o."
Pomyslela jsem si: No jasně, takhle to jde taky. Mám tři bratry a všichni mají ve jméně o, Storm, Forrest a Ocean. I v běžnějších chlapeckých jménech se poměrně často vyskytuje o. Oscar, Remco, Robert, Rogier, Victor, Theo, Simon, Bruno, John, Roland, Friso, Tom, Koen, Ivo, Harold, Oliver, Alfons, Olaf, Roderik, Wouter, abych jich pár jmenovala. Ale abych mu dala přece jenom šanci, uvedla jsem jména starších bratrů.
Farář rozhodně zavrtěl hlavou, oči měl zase zavřené. "Ne, ty nemyslím. Promiňte, je to něco šumícího... Něco s 'vo', vor, voz - ne, s vodou. Něco s vodou. Velký smutek, nějak souvisí s vodou. Vaši bratři, ti, co jste právě jmenovala, o tom vědí. Chtějí vás před něčím chránit."
Teď jsem byla napnutá jako struna. "Moje dvojče se jmenuje Ocean," přiznala jsem. "Vodní jméno, pokud jste myslel tohle, jenže on už je osm let mrtvý, víte."
"Aha," přikývl farář. Popotáhl z ubalené cigarety a zádumčivě se zahleděl na zářivky nad námi. "Smrt je probuzením ze snu, kterým pro nás zjevně život byl. Ne, smrt je probuzením ze - počkat, jak to vlastně bylo?"
"Já si klidně počkám na první transplantaci mozku, otče. Ukáže se, že naše nesmrtelná duše přece jen sídlí v mozkovně. Já jsem vyrůstala se zásadami reinkarnace, což je něco, z čeho jsem měla po Oceanově sebevraždě čerpat útěchu. Jenže právě na jeho pohřbu mezi všemi těmi žvásty a kecy o posmrtném životě mi došlo, že jsme jedno velké ego: jsme tak jedineční, přece nemůžeme jen tak přestat existovat?" Farář pozorně naslouchal, tak jsem mlela dál. "Podle mě člověk nemusí být žádný akademik, aby viděl, že celá ta idea o nekonečné duši se zakládá hlavně na nutnosti, na velice logickém genetickém údaji, abychom všichni nespáchali sebevraždu, jakmile se nám vyhlídky v tomto životě přestanou zamlouvat. Byla to vážně rána pochopit tohle zrovna na bratrově pohřbu, jenže así es la vida, takový je život. Jak já to vidím, je smrt tak konečná a finální jako to slovo samotné: s-m-r-t. Mimochodem, opravdu krásné slovo, stabilní, téměř neotřesitelné, čtyři pevné body."
"Ach," přikývl farář. "Vy se zlobíte. Zlobíte se na život. To je zdravá emoce. Nejdřív přijde vztek, teprve pak udělá místo smutku. Velikému smutku... Na něco jste zapomněla, děvenko. Někdy je lepší už nevědět, když neexistuje prostor ani síla, která by to zpracovala. Slyšela jste někdy o sekundární bolesti?"
To teda ne. Máma s námi sice od raného dětství ve Španělsku pořád mluvila holandsky, ale i tak mám ve své slovní zásobě mezery. Nikdy mi nevysvětlila, co je to sekundární bolest, a pochybuju, že ji zná. "Něco s revmatem?" tipla jsem si.
Farář s úsměvem zavrtěl hlavou. "Sekundární bolest je bolest, kterou cítíte jinde, než se nachází rána. To může být velmi nepříjemné; dokud ránu neidentifikujete, nemůžete ani vyléčit bolest. Váš bratr, míním tím váš bratr Ocean, tím také trpěl, brzy na to sama přijdete."
Taky, taky! Jestli něco nesnáším, pak jsou to rozplizlé, nejasné věty, se kterými člověk neví, co si počít. Zato máma je zbožňovala. Čím rozmazanější byl výklad jejích rádců, tím pravdivější příběh v něm později - někdy až za několik týdnů - nacházela. Občas se vyskytli esoterikové, kteří hovořili jasnou řečí, ale to pak máma začala být vybíravá. Kupříkladu to, že později zbohatne, brala jako skutečnost, jenže když vykladačka tarotu předvídala nepříjemnosti, ráda si nechala namluvit, že tahle vědma stojí za starou bačkoru.
Přimhouřenýma očima jsem faráře pozorovala. Zvláštní chlap, to zase jo, se všemi svými protiklady bílého límečku, tabáku ubaleného jako joint a pokusy o jasnovidectví. Jenže co si má člověk počít s vědomím, že trpí nějakou skrytou bolestí, která se ještě ke všemu nachází někde jinde než rána? Dorazili jsme do Amsterdamu.
Nastavila jsem ruku dlaní nahoru. "Vrátíte mi ten zapalovač? Chci si zakouřit."
Když jsem si lačně zapalovala cigaretu, vstal. Měl s sebou lesklou aktovku, jak jsem si teď všimla, z černé lakované kůže. Opatrně ji otevřel, aby z ní vyndal tenkou béžovou svíčku, kterou mi položil na batůžek. "Vám i vaší rodině se v těchto dvou týdnech bude hodit trocha světla. Tato svíce je pro vašeho bratra."
Vyfoukla jsem hustý oblak kouře jeho směrem. "To je od vás moc milý, ale brácha je mrtvej, tohle mi ho nevrátí."
Dál se usmíval. "Tahle svíce je pro živé, děvenko. Ta není pro Oceana, nýbrž pro vašeho nejstaršího bratra, jak se to vlastně jmenuje?"
"Storm."
"Správně, pro Storma."
S těmito slovy vyšel z kupé s lakovanou aktovkou pevně sevřenou v ruce.
-
Přeložila Veronika Havlíková
O autorce a díle
Esther J. Endingová (*1972) strávila dětství na španělském ostrově Ibiza, kde navštěvovala anglickou školu. V dospělosti se usadila v Amsterdamu a začala pracovat v oboru informačních technologií. Ačkoli začala psát už v dětství, svůj debutový román vydala roku 2004 - kniha Po Valentýnu, z níž přinášíme ukázku a kterou v září vydá nakladatelství Odeon, byla především díky nadšenému čtenářskému přijetí oceněna v Nizozemsku jako nejlepší literární debut roku. V současnosti autorka pracuje na svém druhém románu.
Rain, Storm, Forrest, Ocean a Pillow jsou sourozenci. Jejich hippiesácká maminka je měla se třemi tatínky: jeden byl anglický aristokrat a při oplodnění měl dvě promile, druhý se po LSD chtěl stát Mesiášem a nakonec se ztratil kdesi v Indonésii, třetí bral kokain a týral děti - tu zlomil ruku, tu bodl nožem. Naštěstí se zabil v autě. Maminka byla free a happy a kromě přiblblých jmen už toho dětem moc nedala. Život je karma, co se má stát, ať se stane, peníze nejsou potřeba, k životu stačí příroda... Než jsou děti matce odebrány a poslány do Holandska, žijí všichni společně v kolonii na jihošpanělském pobřeží. A tyhle děti jsou tím vším v dospělosti poznamenané...
Kresba autorky Jan Vlček
