Borsalino. Kdykoliv se rozezní shluk jmenovaných hlásek, vzpomenu na film s Alainem Delonem a Jeanem-Paulem Belmondem, kde kulku do uhlazeného čela koupíte snáz než lístek do kina a přátelství mužů upekli čerti z titanu. Borsalino je bratrem průšvihu a nakládačky.

"Ale ne, kamaráde, nekupoval jsem film. Kupoval jsem Borsalina, klobouk za čtyři sta dolarů, rozumíš," spustil na mě Ital připomínající zmrzlináře, protože každého Itala při troše fantazie můžete posadit na kolo a představit si, jak objíždí pláže a nabízí chladivý pokrm. "Jenom hlupák si nevezme na svatbu klobouk a já půl roku šetřil, aby mi na hlavě seděl pravý Borsalino, tedy rolls-royce mezi klobouky," rozohňoval se, ačkoliv zcela nesmyslně utratil svůj týdenní plat.

Antonio, jak se Ital jmenoval, přijel za svou dívkou do Prahy, a dováděl svými historkami týkajícími se oblečení a módy k šílenství veškeré živé bytosti v okolí pěti metrů. Zprvu vyvolával sympatie až obdiv. Nikdy se neukázal na veřejnosti bez nagelované hlavy, pečlivě nažehleného trika nebo košile, skvěle "vycentrovaných" kalhot, barev sladěných... Ale po čase leze tlachání a filozofování o oblékání každému na nervy.

Antonio byl oběť italské posedlosti módou, neznající rozdíly mezi mužem a ženou a okupující Apeninský poloostrov nejspíš odnepaměti.
"Oblečení v Itálii znamená víc než pouhý kus látky zakrývající nahotu. Vztahem k oblečení vyjadřuješ svůj sebevědomý vztah k životu. Proč brát vážně člověka, který vyrazí ven v kraťasech a pantoflích? Že vypadáme povrchně? No a co? Aspoň záříme a jsme nejatraktivnějším národem Evropy, protože vždy víme, co se nosí a co je mimo," reagoval na kritiku Antonio a snažil se rozbalit duši svého národa, aby se ukázalo, že jejich přístup k oblékání má svou logiku a Itálie recept na štěstí.

Italská náklonnost k pěknému oblékání je ale složitější. Ital svůj zevnějšek prožívá jako neskutečnou hodnotu. Fyzická krása hrála v zemi vždy velkou roli a s nástupem věku módy přišla potřeba stále obměňovat šatník podle aktuálních trendů. Nikde jinde v Evropě nenajde cizinec tolik módních domů specializovaných na muže jako v Itálii. Kdyby se Antonio narodil v Německu nebo Francii, určitě by chtěl vypadat pěkně, ale nebyl by před letní sezonou posedlý novým typem obroučky slunečních brýlí, neoblékal by si zelená a žlutá trika jen kvůli katalogům žhavých trendů.

Ital, a je znovu jedno, zda muž nebo žena, chce poutat pozornost a to se dá buď působivými dary přírody, přirozenou oslňující krásou, nebo skvostnými, nápaditými obleky. Jen slupka lidí má možnost okouzlovat obojím, kdežto módou udělá dojem každý. Hubený, tlustý, malý i velký.

Italský seladon nebere vážně člověka, který nemá značkové oblečení a chce s ním dělat byznys. Na chlup usazený oblek oplývající drobnými trendovými detaily je pro něj zárukou, že daný člověk rozumí současnému světu, sleduje, co se kde děje. Ital nechápe, proč by někdo nosil pět let starý oblek. Jí někdo měsíc starý chléb? Hluboko v italské povaze je potřeba být na špici doby v estetické sféře. Ital trpí, když vidí na druhých starou dobu, kterou pohřbil před třemi lety. Je neklidný a nestálý a nesnese nudu, proto potřebuje měnit šatník, botník, auta.

A pak existuje něco jako syndrom Borsalino, což je nejžhavější novinka v přístupu zvláště mladých italských mužů k módě. Nestačí jim už jen vyklepat peněženku a vysrknout věšáky obchodů, když je zavalí nové trendy kolekce. Potřebují jednotlivosti, které patří do světa luxusní věhlasné módy. Když kufr, tak jedině Vuitton, když oblek, jedině Zegna nebo Cerruti, opasek výlučně Gucci a klobouk Borsalino. Jde o jedinečné okamžiky, kdy mají takoví italští chlapci dojem, že se dotkli božské podstaty, protože mají zboží od těch, kteří je umějí nejlépe.

Pak neváhají vzít pět set a dva tisíce těžce vydřených dolarů a vhodí je do široce rozevřené tlamy světa luxusu, který má o budoucnost vždy dobře postaráno. Zatímco našinec by si raději koupil novou televizi, sekačku nebo motorovou pilu, opravil komín a natřel okapy, Ital si chce užít minutku nebo rok, kdy bude chodit v obleku, co nosí filmové hvězdy.

Život na jevišti je Italovi vlastní, neustále kouká po zrcadlech, a tak se nelze divit, že středoevropské starosti jim přijdou směšné a buranské.
Nemá smysl Itala soudit, protože pak můžeme vynášet stovky ortelů nad tisícovkami národů a národností a nakonec stejně dojdeme k poznání, že se všichni snažíme najít smysl bytí, poprat se s životem a někdo zařadí mezi důležité věci parádění, protože má dost slunce, aby si je užil, a jiný starost o zahradu, protože nedokáže přežít bez venkova.

Můžeme ale přemýšlet, proč se touha po nejposlednější módě stala pro Italy takovým otroctvím. Proč nedokáží překonat ono prokletí, které zažívá většina "náctiletých", když chtějí mít oblečky jako jejich idol?
V italské duši je něco dětského, hravého, neumírajícího a kolektivního. Ital se nechá snadno strhnout okolím, pokud je italské. Snadno podlehne novému trendu, pokud souzní s Itálií, přijali-li jej jiní Italové. Tenhle povahový rys je nepřenosný a plně mu rozumí jen Ital.