Rozsah smysluplné debaty o Iráku je ohraničen dvěma premisami: válku nelze ukončit jen vojenskými prostředky. Stejně jako není možné "ukončit" ji opuštěním bitevního pole, neboť džihádistická výzva nezná hranic. Vhodná strategie pro Irák vyžaduje politické řízení. To však musí být spojencem vojenské strategie, nikoliv rezignací na ni.

Symbolická stažení, na něž naléhají státníci typu Johna Warnera, republikánského senátora za Virginii, by skutečně mohla zmírnit bezprostřední obavy veřejnosti. Zároveň je však musíme chápat jako pouhé utišující prostředky.

Lákavý je rovněž argument, že mise amerických sil by se měla omezovat na porážku terorismu, ochranu hranic a prevenci vzniku struktur podobných Tálibánu; zatímco aspektům občanské války by se měla vyhýbat. V praxi ale bude obtížné rozlišovat mezi různými aspekty konfliktu.

Jaká ingredience chybí?


V dějinách Blízkého východu neexistuje nic, co by naznačovalo, že ústup s sebou nese vliv. Ti, kdo na takový postup naléhají, musí nejprve říci, co doporučují, setká-li se náhlé stažení se strašlivými důsledky, jak předpovídá většina expertů a diplomatů.

Chybějící ingrediencí není harmonogram stahování, nýbrž politická a diplomatická osnova spojená s vojenskou strategií. Otázka nezní, zda se arabské společnosti mohou stát demokratickými, nýbrž zda se takovými mohou stát pod americkým vojenským dohledem v omezeném časovém rámci.

Americké nabádání k národnímu usmíření je založeno na principech čerpajících ze západních zkušeností. Dosáhnout něčeho podobného během omezeného období, nadto v uměle vytvořeném státě poznamenaném tisíciletým dědictvím etnických a sektářských konfliktů, ale není možné.

Tři regiony, dvě cesty


Je možné, že současná struktura v Bagdádu není národního usmíření schopna, protože její složky byly zvoleny na sektářské bázi. Moudřejším kurzem by proto bylo soustředit se na tři hlavní regiony a podporovat v nich technokratickou, efektivní a humánní správu.

Efektivnější regionální vláda vedoucí k podstatnému snížení násilí, k pokroku směrem k právnímu státu a k fungujícím trhům, by postupem času mohla poskytnout iráckému lidu příležitost i k národnímu usmíření. Pokud se to nepodaří, může v zemi nastat faktické rozdělení pod hlavičkou autonomie, jaké již dnes existuje v oblasti obývané Kurdy.

Druhá a rozhodující cesta k překonání irácké krize vede přes mezinárodní diplomacii. Hlavní vojenskou, politickou i ekonomickou zátěž regionální bezpečnosti dnes nesou Spojené státy. Řada jiných zemí však ví, že na jejich vnitřní bezpečnost bude mít vliv výsledek v Iráku, a dozajista se budou obávat, že pokud se situace vymkne kontrole, mohou čelit velkým rizikům.

Síla, která bude působit


Nejlepším způsobem, jak mohou jiné země rozptýlit své obavy, je podílet se na budování občanské společnosti. A nejlepším způsobem, jak je můžeme podpořit my, je proměnit rekonstrukci krok po kroku v kooperativní mezinárodní úsilí s multilaterálním řízením.

Těchto cílů však nelze dosáhnout bez splnění dvou podmínek: USA si potřebují zachovat v regionu přítomnost, již budou muset brát jejich protivníci vážně. A především si musí uvědomit, že společný postup obou hlavních politických stran stal se nutností.

Autor řídí poradenskou firmu Kissinger & Associates. (c) The New York Times Syndicate 2007