Když Boris Ivanovič dopis otevřel a obsah přečetl, zbledl stejně jako jeho žena Anna. Jejich tříletého syna Míšu zamítla nejlepší školka na Manhattanu.
"To není možné," pravil Boris Ivanovič zdrceně.
"Ne, ne, to musí být omyl," přidala se k němu manželka. "Vždyť je to chytrý a milý hoch, živě reaguje, je verbálně zdatný, a jde mu to s pastelkami i kostičkami."
Boris Ivanovič ji nevnímal. V hlavě se mu honily jiné představy. Co si o něm pomyslí kolegové ve firmě Medvezhonok Dynamic Grupa, když Míšánka nevzali do vyhlášeného předškolního zařízení? Už slyšel Siminovův uštěpačný hlas: "Ty těmhle věcem nerozumíš. Musíš mít konexe. Někoho podmáznout. Jsi ťulpas, Borisi Ivanoviči."
"Ne, ne, tak to není," v duchu protestoval Boris Ivanovič. "Všimný dostali všichni, od učitelů po myče oken, a kluk stejně neprolez."
"Zvládnul přijímačky?" zeptal by se Siminov.
"Ano," odpověděl by mu Boris, "i když měl trošku problémy s legem."
"Nejistý při manipulaci se stavebnicí," vypískl pohrdlivě Siminov. "To znamená vážnou emoční poruchu. Kdo by vzal trulanta, co ani nepostaví hrad?"
Ale proč bych o tom se Siminovem vůbec měl debatovat, pomyslel si Boris Ivanovič. Třeba se to ani nedoví.
Když však v pondělí vešel Boris Ivanovič do kanceláře, bylo jasné, že to vědí všichni. Na stole mu ležel mrtvý zajíc. Vešel podmračený Siminov. "Chápeš přece," řekl, "že toho kluka nevezmou na žádnou slušnou univerzitu? Na Harvard určitě ne."
"Jen kvůli tomuhle, Dimitriji Siminove? Školka bude mít dopad na jeho vyšší vzdělání?"
"Nechci nikoho jmenovat," řekl Siminov, "ale jeden známý investiční bankéř před lety neprosadil syna do prestižní školky. Prý kvůli chlapcově skandální neschopnosti zvládnout omalovánky. Ten hoch, kterého zamítla školka, vybraná rodiči, pak musel - musel - "
"Co? Řekněte mi to, Dimitriji Siminove."
"Zkrátka když mu bylo pět, byl nucen nastoupit - do státní školy."
"Pak tedy Bůh není," pravil Boris Ivanovič.
"V osmnácti začali jeho někdejší druzi studovat na Yaleu a Stanfordu," pokračoval Siminov, "ale ten bídný čáčura, který nezískal doporučující posudek ze školky mající - abych tak řekl - náležitý status, se dostal jen na vysokou holičskou."
"Musel stříhat kníry," zvolal Boris Ivanovič a představil si nebohého Míšu v bílém kabátku, jak holí boháče.
"Vzhledem k tomu, že si důkladně neosvojil zhotovování vystřihovánek a báboviček, nebyl ten chlapec vůbec připravený na krutou realitu života," pokračoval Siminov. "Zbyla na něj jen podřadná práce, a okrádal zaměstnavatele, aby měl na pití. Stal se z něj beznadějný pijan. Drobné krádeže pochopitelně vedly k větším, a nakonec zavraždil a rozčtvrtil svou bytnou. Než jej oběsili, hoch vše přičetl skutečnosti, že se nedostal do správné školky."
Té noci Boris Ivanovič nedokázal usnout. Představoval si nedosažitelnou školku na Upper East Side, a její veselé, zářivé třídy. Viděl tříleté caparty ve značkových tepláčkách, jak vystřihují a lepí, a pak si dají chutnou svačinku - džus a krajíček celozrnného chleba s rybí nebo drožďovou pomazánkou. Bude-li toto Míšovi upřeno, pak život ani celá existence nemají smysl. Představil si svého již dospělého syna, jak stojí před generálním ředitelem prestižní firmy, který jej zkouší ze znalosti živočichů a tvarů, neboť bude očekávat, že je Míša důkladně ovládá.
"Takže, hm," říká roztřesený Míša, "to je trojúhelník - ne, ne, osmiúhelník. A tohle je králíček - totiž promiňte, klokan."
"A znáte text k Pec nám spadla?" zeptá se ředitel. "U nás ve Smith Barney ji umějí zazpívat všichni viceprezidenti."
"Abych pravdu řekl, pane řediteli, tuhle písničku jsem se nikdy pořádně nenaučil," připustí mladý muž, a jeho žádost o místo už se třepetá do koše.
Ve dnech, jež následovaly po zamítnutí, se Anny zmocnila apatie. Pohádala se s paní na hlídání a obvinila ji, že čistí Míšovi zuby horizontálně, a ne vertikálně. Přestala pravidelně jíst a u psychoanalytika štkala. "Musela jsem se provinit proti Bohu, že mě takhle trestá," kvílela. "Musela jsem strašlivě hřešit - příliš mnoho bot od Prady." Představovala si, že se ji snažil přejet příměstský autobus, a když jí u Armaniho zdánlivě bezdůvodně zrušili účet, uchýlila se do ložnice a vodila si milence. Před Borisem Ivanovičem bylo těžké to utajit, neboť s ní sdílel ložnici a opakovaně se ptal, co to vedle nich leží za muže.
Když už všechno viděli dočista černě, zavolal jim známý právník jménem Hochschtuppler a řekl, že paprsek naděje tu přece jen je. Navrhl oběd v restauraci Le Cirque. Boris Ivanovič tam přišel v přestrojení, jelikož jej tam od chvíle, kdy syna zamítla školka, odmítali pouštět.
"Našel se jistý Fjodorovič," řekl Hochstuppler a nabral si karamelový krém. "Zařídí vašemu potomkovi druhý pohovor. Na oplátku stačí, když mu budete tajně předávat důvěrné informace o firmách, které by mohly způsobit dramatický vzestup nebo pád jejich akcií."
"Ale to je trestné," řekl Boris Ivanovič.
"Jen když hnidopišsky dodržujete federální zákony," poznamenal právník. "Proboha, vždyť jde o přijetí do exluzivní školky. Samozřejmě píchne i sponzorský dar. Nic extravagantního. Vím, že hledají někoho, kdo jim zaplatí novou budovu."
V té chvíli jeden z číšníků Borise Ivanoviče poznal i s falešným nosem a parukou. Personál se na něj rozlíceně vrhl a vyvlekl jej ven. "Aha!" řekl vrchní. "Myslel jste si, že nás ošálíte. Ven! A pokud jde o budoucnost vašeho synáčka, pořád sháníme kluky, co sklízí ze stolů. Aur revoir, tatare!"
Večer Boris Ivanovič oznámil manželce, že budou muset prodat svůj dům na venkově, aby měli na úplatek.
"Cože? Naše milované venkovské sídlo?" vykřikla Anna. "Se sestrami jsme v něm vyrostly. Měli jsme služebnost na sousedově pozemku, cestičku k vodě. Vedla přes sousedův kuchyňský stůl. Pamatuju se, jak jsme s našimi procházeli mezi miskami s kukuřičnými lupínky, když jsme si šli zaplavat a zadovádět do oceánu."
Řízením osudu právě to ráno, kdy šel Míša na druhý pohovor, náhle zhynula jeho akvarijní rybička. Zničehonic, nechuravěla. Dokonce byla po celkové zdravotní prohlídce, a údajně kypěla zdravím. Chlapec pochopitelně nebyl k utěšení. Při rozhovoru se lega ani barviček vůbec nedotkl. Když se ho učitelka zeptala, kolik mu je, odsekl "Co je ti do toho, tlustoprdko?" Opět jej nepřijali.
Zchudlý Boris Ivanovič se s Annou odebral do útulku pro bezdomovce. Tam se seznámili s mnoha dalšími rodinami, jejichž děti nevzali do elitních školek. Někdy se s nimi dělili o jídlo a vyprávěli si nostalgické historky o soukromých letadlech a zimních pobytech v Alpách. Boris objevil ještě větší nešťastníky, prosté lidičky, které odmítla bytová družstva, protože jim chyběl patřičný kapitál. Tito lidé se vyznačovali velkou oduševnělostí, jež se zračila v jejich trpících tvářích.
"Teď už v něco věřím," řekl jednou Boris své ženě. "Věřím, že život má smysl a že všichni, bohatí i chudobní, budou jednou dlít v příbytku Božím, protože na Manhattanu už se vážně bydlet nedá."
Přeložila Dana Hábová
O autorovi a díle
Povídka Woodyho Allena (*1935) Odmítnutí, již otiskujeme, pochází ze svazku nazvaného Čirá anarchie. Kniha, kterou zakrátko vydá nakladatelství Argo, obsahuje osmnáct nových povídek od nezaměnitelného newyorského autora, který už čtyřicet let baví diváckou (jako autor i jako herec v kině a v divadle) i čtenářskou veřejnost svým osobitým, inteligentním a absurdním humorem. Jeho podoba - nesmělý, nervózní a ukecaný intelektuál v brýlích - i způsob jeho uvažování vešly do dějin.
Snímek Reuters
